Hl.strana - Maturitní otázky - Referáty (Moje referáty) - Plesy (Tipy,Firmy) - Vysoké školy - Kurzy - !SHOP!

Ludvík XIV.

Info - Tisknout - Poslat(@) - Uložit->Moje referáty - Přidat referát

 

 

LUDVÍK XIV. - KRÁL SLUNCE

Byl první týden března roku 1661 a francouzský dvůr čekal na zprávu o úmrtí kardinála Mazarina, jehož rdousila rakovina. Jakožto první ministr královny matky Anny Rakouské byl zestárlý kardinál skutečným vládcem Francie od roku 1643, kdy pětiletý Ludvík XIV. zdědil francouzský trůn.
Během příštích osmnácti let byl Mazarin Ludvíkovým učitelem a přítelem. Vládl Francii železnou rukou a postaral se o to, aby se Ludvík svého dědictví ujal v plném lesku královské moci. Mezi jiným "nechal stranou" pro Ludvíkovo výhradní používání 5 milionů livrů, aby mu tak usnadnil vytvoření systému osobní vlády.
Na smrtelné posteli odkázal Mazarin Ludvíkovi ještě jednu poslední politickou moudrost.
Poučil ho, že by bylo bláznovství jmenovat jakéhokoli prvního ministra. Ludvík plakal, když naposledy rozprávěl se svým společníkem, nicméně poučení si vzal k srdci. Mazarin zemřel 9. března. Ludvík ve svýh pamětech přiznal, že to byla chvíle, jíž se obával nejvíce, zachoval se ovšem jako muž, který byl zrozen a vychován, aby se stal králem. Nařídil dvoru dodržování nejhlubšího smutku- což byl příkaz neočekávaný, neboť taková pocta byla obvykle prokazována výhradně členům královské rodiny. Přestože bylo Ludvíkovi pouhých 22 let a v umění vladařském stál na naprostém začátku, dal tím jasně najevo, že bude ve všem vyžadovat poslušnost.
Příštího rána Ludvík povolal vedoucí úředníky státu, aby se dostavili do jeho komnat. A zde je znovu ohromil, když prohlásil, že hodlá změnit podobu francouzské monarchie.
" Nadešel čas, abych se otěží vlády ujal sám. Vy mi budete nápomocni tím, že mi poskytnete své rady, požádám-li vás o to." Pro případ, že by snad někomu ušla podstata věci, obrátil se ke kanceláři Piérru Séguierovi se slovy: " Od nynějška, pane kanceláři, neučiníte jediné rozhodnutí a nepodepíšete jedinou listinu, aniž budete k tomu mít můj příkaz a aniž věc se mnou dříve projednáte, až na to ovšem, kdy vám takové příkazy doručí přímo ode mne některý z mých státních tajemníků."
Když se jeden z tajemníků Ludvíka otázal, u koho se má hlásit o pokyny, Ludvík odpověděl: " U mě." V těch dvou slovech se skrýval osud Francie. Ludvík XIV. dovedl absolutní monarchii až na vrchol, který, jak ho učil Mazarin, přináležel králi vládnoucímu božským právem. Dělo se tak v době, kdy za Lamanšským průlivem nároky, které si na božské právo činil Karel I., rozmetala občanská válka a královská moc se po obnovení monarchie dočkala značného omezení.
Ludvík XIV. povyšoval lidi neurozené, jako třeba Jeana Baptistu Colberta, který ve své době zaujímal téměř všechny význačné státní úřady a zejména v jehož pravomoci spočívalo řízení hospodářských záležitostí, a dále Huguese de Lionna, strůjce své diplomacie. " Bylo důležité, " objasnil Ludvík, " aby veřejnost dle společenského postavení těch, již mi sloužili, se znala, že nemám ten úmysl dělit se s nimi o svou právoplatnou moc."
Nejokázalejším symbolem královského absolutismu se stal palác, který Ludvík vystavěl ve Versailles. Vše, co se týkalo jeho stavby i výzdoby, bylo přepečlivě naplánováno tak, aby výsledek připoutal pozornost ke králově velikosti a slávě. Dlouhá křídla, vybíhající z ústředního hranolu původního loveckého zámečku jeho děda, se rozevírala v impozantní nádvoří, kterým museli projít cestou ke vchodu veškeří návštěvníci z Paříže. Geometrické zahrady, které navrhl André Le Notre, byly pověstné po celé Evropě.

Palác vybudovaný na kostech

Při stavbě paláce zemřelo na horečku a zápal plic několik tisíc dělníků. Na takových drobnostech však pramálo sešlo. Palác, který byl v zásadě dílem dvou architektů Julese Hardouina Mansarta a Loise le Vaua, zatímco na interiér dohlížel Charles le Brun, byl v roce 1682 připraven pojmout po přestěhování dcery královský dvůr čítající 25 000 lidí.
Etiketa dodržovaná v paláci byla detailně propracovaná a přísně vymezená v míře, která do té doby neměla obdoby. Společnost kolotala kolem "krále slunce" jako planety po určených drahách, každá dáma či pán plnili jim přidělenou úlohu odpovídající jejich postavení, a to od okamžiku, kdy denní režim začal královým petit le vée, malým čili neformálním vstáváním.
Do královy ložnice každé ráno přicházelo procesí nejméně 100 úslužných dvořanů, seřazených do šesti po sobě následujících skupin, přičemž každá skupina stála na společenském žebříčku o něco níže než ta předchozí. Šlechtici nejvyššího postavení pozorovali krále, když opouštěl lože. Ti méně významní se museli spokojit s tím, že zahlédli závěrečné okamžiky jeho oblékání.
Celá tato formálnost mělo konkrétní politický účel. Ludvík si dával záležet, aby aristokracii zabránil v politickém intrikaření v Paříži. Ve Versailles urození museli své dny poslušně trávit v nekonečném řetězci rituálů a lovů, slavností a plesů.
Ještě po celé další století nevzešel z řad šlechty vůdce, který by oponoval královské vládě. Za dnů Ludvíka XIII. bylo opuštění dvora znakem odporu. Byl-li někdo propuštěn z Versailles, ulpěla na něm hanba. "V ústraní od vás, pane," prohlásil jakýsi šlechtic, "je člověk nejen nešťastný- je pro smích."


Co bylo "božské právo" králů ?

Aby Ludvíka XIV. vybavil argumentem pro uchvácení absolutní moci, vychval jej kardinál Mazarin k tomu, že oporu má hledat v doktríně božského práva králů. Kořeny teorie o božském právu králů sahají do historie středověkého panování, kdy byli papež a císař pokládáni za náměstky boží na Zemi, první z noch jakožto nejvyšší duchovní správce a druhý z nich jako nejvyšší autorita v pomíjivých věcech světa.
Králové tudíž byli za své činy odpovědní přímo samotnému bohu a na Zemi je nebylo možno zpochybnit. S touto tradicí se střetala argumentace opačná, podle níž králové byli korunováni na základě souhlasu lidí, a tudíž povoláni k vládě pouze díky souhlasu komunity tvořící království. Velká část evropské historie je obrazem střetů těchto dvou protichůdných koncepcí vlády a úsilí o prosazení jedné nebo druhé. Míra královské moci byla va Francii mezi roky 1614-1789 taková, že ani jeden z králů nepociťoval potřebu svolat Generální stavy čili národní shromáždění. Věci vysokého státního zájmu rozhodoval jednoduše král a jeho ministři, které si sám vybral.
Ludvík XIV. zlikvidoval politické řešení, které bylo rozhodující pro bohaté příjmy Francie, totiž toleranci udělenou hugenotům čili protestantům, kteří vládli obzvláštní zběhlostí v důležitém obchodu textilem. Učinil tak v roce 1685, když jednoduše oznámil zrušení 87 let starého ediktu nantského. Francie v důsledku toho ztratila tisíce uznávaných řemeslnických odborníků, kteří se vystěhovali do hlavních rivalských států Francie- do Británie a Nizozemí



Proč byl palác Ludvíka XIV. vybudován za Paříží ?


Jako chlapec byl Ludvík XIV. v Paříži svědkem střetu povahy občanské války, známého jako povstání frondy. V něm hrál hlavní roli parlement, který bojoval proti kardinálu Mazarinovi a jeho regenské radě. Z těchto bojů vyšla výtězně absolutní monarchie, ale Ludvík si údajně odnesl cenné poučení: aby podlomil sílu pařížského šlechtického parlementu, musí výkon vlády přenést mimo hlavní město. Právě tyto představy možná ovlivnily Ludvíkovo rozhodnutí postavit palác za Paříží.
Ludvík toužil vystavit pomník dinastii Bourbonů, která v té době neměla žádné vlastní velkolepé sídlo, a vyjádřit prostřednictvím architektury své postavení nejmocnějšího vladaře Evropy.
Neznamená to, že měl Ludvík Paříž v nelásce. Naopak, během jeho vlády se město dočkalo různých obnovitelských zásahů. Uskutečnila se rekonstrukce chrámu Notre Dame, velkolepá dostavba Louvru, byla založena třída Champs Elisées a vystavěna Invalidovna, Hotel des Invalides včetně krásné renesanční kupole- za to vše Paříž vděčí Ludvíkovi.
Město ovšem neskýtalo prostor, který by se hodil pro palác narolik grandiozních rozměrů, jaký chtěl mít Ludvík. V roce 1669 proto nařídil stavitelům, aby zahájili práci na novém sídle ve Versailles.


Čeho dosáhl Ludvík XIV. v zahraničí ?

Ludvík XIV. snil o tom, že vybuduje velkomocenské postavení Francie do rozměru imperiéru Karla Velikého. V první řadě usiloval o to, aby co nejvíce omezil vliv Habsburků v Evropě. Ludvík vedl po 40 let války ve jménu slávy - avšak dosáhl jen nemnoho.
První válka, zvaná devoluční, začala v roce 1667 po smrti španělského krále Filipa IV., když Ludvík trval na nárocích své manželky ve španělském Nizozemí, ležící na severovýchodní hranici Francie. Francouzské úspěchy přiměly habsburského císaře Leopolda I. příslibu, že se rozdělí o španělskou říší v Evropě i zámoří s Ludvíkem v případě, že vymře španělská větev Habsburků. Karel II. ale žil až do roku 1700, a tak se dohoda nikdy nenaplnila.
V roce 1672 obrátil Ludvík svá vojska proti Spojeným provinciím - kalvinistické nizozemské republice, kterou Ludvík pokládal za urážku své katolické monarchie. Město za městem padalo v plen Francouzům, avšak poté, co do války vstoupili Leopold a Španělsko, obrátila se válka v patovou situaci, která trvala až do uzavření míru v Nijmwegenu v roce 1679. Ludvík nedosáhl ničeho.
Když Ludvík získal území v Německu, postavil se proti augšpurské lize, kterou v roce 1686 zformovaly Sasko, Savojsko, Braniborsko, Švédsko, Španělsko, Bavorsko, Spojené provincie a Svatá říše římská. Ludvík vpadl v roce 1688 do Falce a tím začal válku s augšpurskou ligou. Tato tzv. devítiletá válka byla ukončena mírovou smlouvou v Rijswijku roku 1697, která Ludvíkovi jako jediný územní zisk přinesla Alsasko.
Poslední z velkých Ludvíkových válek, válka o dědictví španělské znamenala neslavný konec jeho ambicí. Vítězatví vévody z Marlborough v roce 1704 u Blenheimu ukončilo pověsti o francouzské neporazitelnosti. Utrechtský mír válku v roce 1713 ukončil a Francie musela postoupit Británii Newfoundland a Hudsonův záliv v Kanadě.
.


Jaké zanechal Ludvík dědictví


Ludvík XIV. zemřel v roce 1715 a po něm nastoupil jeho pravnuk Ludvík XV., jenž se rovněž ujal trůnu v pěti letech. Zdědil množství problémů. Během jeho dlouhého panování, trvající až do jeho smrti v roce 1774, ztrácela Francie moc v Evropě i zámoří, zatímco na výsluní světové velmoci stoupala Británie.
Ludvíka XV. měl jeho dvůr rád. Byl sličný a příjemných mravů, ale byl také lenivý a stejně jako jeho předchůdce měl i on mnoho význačných milenek.
Francie stála tváří v tvář narůstající krizi. Její buržoasie bohatla a byla stále pyšnější a nechtěla se nadále smiřovat s tím, že je vyloučena z účasti na správě země. Státní politika nebyla ani v pevných rukou ani neměla jasně vyhraněný směr a obrovské náklady na válku s Británií zatěžovaly královskou pokladnu rostoucími dluhy.
Ludvík XV. se pokusil během posledních čtyř let své vlády zreformovat ancien regime, starý režim, avšak loď státu, jejíž kormidlo předal v roce 1774 svému vnukovi Ludvíku XVI., se již řítila na skaliska revoluce, která vypukla v roce 1789.

vypracovala: Eva Skálová 9.J
20.1.2001

PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT