Hl.strana - Maturitní otázky - Referáty (Moje referáty) - Plesy (Tipy,Firmy) - Vysoké školy - Kurzy - !SHOP!

Madagaskar

Info -

Tisknout -

Poslat(@) -

Uložit->Moje referáty - Přidat referát

Kdo bude vítěz letos? NOMINUJTE - stránky v kategoriích:
Nejlepší: Tablo - Školní časopis na webu - Školní webové stránky - Třídní stránky - Profesorské stránky

Geografický charakter Madagaskaru
Madagaskar

Úřední název:Madagaskarská demokratická republika

Další užívané: Madagascar,Madagaskarská republika,République de Madagascar,Repoblika Demokratika Malagasy,République démocratique de Madagascar

Poloha:jižní polokoule,na západě oddělen od Afriky Mosambickým průlivem a vzdálen 400km,jeho břehy omývá Indický oceán,leží na 4.největším ostrově světa a největším v Africe
11°57˘-25°38˘ j.š.;43°16˘-50°28˘ v.d.

Maximální délka:1580
km

Maximální šířka:570 km

Délka pobřeží:5000km

Rozloha:587041 km2

Počet obyvatel:13 259 000

Hustota zalidnění:22 obyvatel na km2

Hlavní město:Antananarivo (1,25 mil.obyvatel)

Státní zřízení:republika

Nejvyšší představitel:prezident (volen na 7 let)

Měna:malgašský(madagaskarský) frank (FMG)=100 centimů
(5400 FMG = 1 USD)

Jazyk:malgaština,francouzština
Členství:OSN

Politicky sounáležící ostrovy:Nossi-Bé,Nossi-Borama
Historie:
Historický vývoj:
· 10.-6.st.př.n.l.ostrov osídlen obyvatelstvem malajsko-polynéského původu
· 7.st.zakládání arabských osad na severu a západu
· 13.st.první stát
· 16.st. první francouzská obchodní stanice
-vznik domorodého Merinského království
· 1885 francouzský protektorát
· 1896 Francie prohlásila Madagaskar za svou kolonii
· 1947 mohutné ozbrojenému povstání,kolonizátory potlačeno
· 1958 Statut autonomní republiky v rámci tzv.Francouzského společenství
· 1960 vznik samostatné Malgašské republiky (tzv.“Rok Afriky“)
· 1972 neokolonialistický režim svržen lidovým povstáním u moci armáda
· 1975 změna názvu Madagaskarská republika

Madagaskar byl až do konce Jury(145 miliónů let př.n.l.)zdánlivě nedílnou součástí afrického kontinentu.Dinosauři žili v poklidu až do začátku křídy,kdy se mu podařilo definitivně oddělit.Na úlomku Afriky pak dlouho byly pouze rostliny.Paleontologové totiž žádné pozůstatky madagaskarských dinosaurů nenašli,pak až po celosvětovém vymření nastupuje éra savců,ptáků a drobných plazů.Ti též žili po dlouhé milióny let v míru a souladu dokud nepřišel ON-PRAČLOVĚK nebo raději praopice.Jeho kultura se vyvíjela odlišně od ostatní Afriky.

Tak tomu bylo až do vynálezu lodi (počátek starověku).Z Afriky sem začalo proudit nesčetné množství zvědavých přistěhovalců.Začalo divoké míšení za vzniku rozmanitých odstínů pleti.To podpořila další vlna přistěhovalců pro změnu z jihovýchodní Asie.Mezi 7. a 9. stoletím dospěli k názoru,že už to tak dál nejde.Začalo vznikat opět nesčetné množství,tentokrát sultanátů.Po období válek,které trvalo pouze do 16.st.,se počet ras a sultanátů zastavil při poměru 3:3.

V tu dobu již o ostrově věděli i Evropané,kteří jej zanesli do svých map jako ostrov Svatého Vavřince.Svou polohou byl výhodný jako zastávka při námořních plavbách do Indie.Jako první zaslintala Francie a poslala na ostrov slovenského šlechtice ve svých službách.Ten v roce 1774 vylodil.Spojil se s nejsilnějším ze sultanátů-Imerinou.Silou ho sjednotil a prohlásil se za vládce.Sjednotil ho však pozdě.V jiných částech ostrova už prosperovali britské a holandské obchodní stanice.Po roztržce s francouzskou vládou byl vykázán.Za deset let se vrátil pod holandskou vlajkou a napadl francouzské stanice.Francii došla trpělivost a vyslala mohutné vojsko.Při jedné z bitev byl nešťastně,pro Francii šťastně zastřelen.

Sultanát začal inklinovat k Británii pod vládou krále Radana I. a zvolil jednoho z jejich kapitánů za svého poradce.Ten odstranil staré zvyky,založil školy a manufaktury a zavedl latinku.Snad největší osobností ostrova je žena,královna Ranavalona I.,za jejíž vlády se podařilo obsadit všechny holandské,britské a francouzské stanice.Vyhnala z ostrova všechny Evropany včetně poradců.Následovalo období obrovského hospodářského rozmachu,který překazila opět Francie.Ta ostrov znovu obsadila a prohlásila za protektorát.

Bylo zakázáno mluvit rodným jazykem a za hlavní jazyk byla prohlášena francouzštiny.Po kapitulaci Francie ve Druhé světové válce ostrov obsadili Britové.Po konci války ho předali zpět do rukou Francie.Po naléhání obyvatelstva se Francie rozhodla dát Madagaskaru statut zámořského území.
Ale ani s tím se obyvatelstvu nežilo o moc lépe.Po desetiletích nepokojů, atentátů a falšovaných voleb se konečně podařilo podepsat smlouvu o nezávislosti.Stalo se tak dne 26.června 1960

Přírodní podmínky:
Povrch: ¾ povrchu převládají bohatě členěné náhorní plošiny v centrální části jsou místa vulkanického původu na východu a západě spadají hory prudce k pobřeží na západě se rozkládají nížiny

Tsaratanana, nejvyšší pohoří Madagaskaru, na severu ostrova; nejvyšší Maromokotro,2 876 m n. m. Sopečný povrch s kráterovými jezery a horkými vřídly.
Mosambický průliv, úžina v Indickém oceánu mezi jihovýchodní Afrikou (Mosambik) a Madagaskarem, na severu ohraničen souostrovím Komory; délka 1 530 km, šířka 400 – 650 km, hloubka 2 400 – 3 500 m. Na východě pás korálových útesů, podél afrického pobřeží teče od severu k jihu teplý Mosambický proud.

Nejvyšší vrchol:Maramokotro (2886 m.n.m.)

Největší jezero:Alaotra (400 km2)

Hlavní řeky:Betsiboka a Mangoky

Podnebí:velmi rozmanité horské i tropické,podnební pásy savany a rovníková oblast,na severu a na východě jsou oblasti vlivem pasátů vlhké

Průměrná teplota vzduchu:v lednu 28°C,v červenci 22°C

Průměrné srážky za rok:1652mm

Vodstvo:většina řek odtéká z náhorní plošiny na západ do Mosambického průlivu,nejdelší řekou je Mangoky

Rostlinstvo:deštné pralesy jsou již z 80% vykáceny(vznik nebezpečných erozí)
velkou pestrost přes 7 tis.druhů kvetoucích rostlin a na jihu travnaté savany
Zcela zvláštní společenstvo rostlin a živočichů najdeme na jihozápadě ostrova. V důsledku velmi suchého podnebí (stává se, že tu neprší celé tři roky) se zdejší vegetace musela naučit hospodařit s drahocennou vodou. K tomuto účelu využívá ztluštělé stonky a obrovské podzemní hlízy jako zásobárny vody. Různé trny a ostny zase plní funkci slunečníku - stíní stonku před přímým slunečním žárem. Protože prakticky všechny byliny, keře i stromy tu mají ostny, říká se tomu tady trnitý buš. Sedmimetrové alluaudie se tyčí k nebi jako varující prsty. Trnitý buš, který neexistuje nikde jinde na světě, je dnes velmi ohrožen. Nezastaví-li se kácení a vypalování, zmizí ze světa mnoho druhů rostlin, mezi nimi i takové, které mohly vyléčit dosud nevyléčitelné choroby. Na Madagaskaru se znalost léčení rostlinami z trnitého buše dědí po šamanské linii a jen málo z tohoto vědění proniklo do okolního světa. Druh alluaudie na snímku se vyskytuje pouze na několika kilometrech čtverečních, a nikde jinde na světě.

duma: Hyphaene – rod rostlin krytosemenných (oddělení Magnoliophyta) z čeledi arekovitých (Arecaceae), z řádu arekotvarých (Arecales), z třídy rostlin jednoděložných (Liliopsida). Zahrnuje asi deset druhů palem rostoucích v Africe. Mají vidličnatě (dichotomicky) se větvící kmen. Některé druhy rostou i na Madagaskaru, v Arábii a v Indii. Nejznámější je duma thébská (Hyphaene thebaica), která roste v povodí Nilu. Poskytuje rostlinnou slonovinu (používá se např. na výrobu knoflíků a broží). Hovorový název je zázvorová palma.

aeonium: [eónyum], růžicovka, Aeonium – rod dvouděložných rostlin z čeledi tlusticovitých (Crassulaceae). Zahrnuje asi 38 tučnolistých (sukulentních) druhů. Řada z nich roste endemicky na Kanárských ostrovech, jiné zasahují do Afriky po Tanzanii a Madagaskar. Výborně snášejí delší období sucha, často se pěstují jako pokojové rostliny vhodné pro suché byty. Nejznámější je Aeonium arboreum, připomínající malý stromek vysoký až 1 m. Pochází z Maroka je zdomácnělé v evropském Středozemí a v Portugalsku.
vanilka, nezralé fermentované plody vanilovníku pravého (Vanilla planifolia), jednoděložné rostliny z čeledi vstavačovitých. Bylinná liána, která roste ve vlhkých pobřežních pralesích tropických oblastí Jižní Ameriky. Plody jsou tobolky podobné luskům, obsahují aromatický vanilin; používají se jako koření. Pěstování vanilovníku bylo známo již v předkolumbovském Mexiku. V současnosti se vanilovník pěstuje v tropických oblastech i v jiných částech světa i na Madagaskaru.

Živočišstvo:velký počet endemických druhů(95% savců),symbolem ostrova je poloopice lemur,chameleón(polovina všech druhů chameleónů patřících mezi ještěry žije na Madagaskaru.jsou neškodní,ale místní obyvatelé se jich bojí,protože věří,že se do nich převtělily duše lidí,kteří nenalezli pokoj.Jsou známí schopností měnit barvu při vyrušení nebo ohrožení),fosa a cibetka,“živoucí fosilie“-latimerie

endemit, biogeografie taxon (rostlinný nebo živočišný), který se vyskytuje pouze v určité oblasti (bez vymezení plochy), za jejími hranicemi však chybí, např. endemit kontinentu, ostrova, pohoří, určité jeskyně ap. V extrémních případech může areál endemitu měřit jen několik m2 (např. některé druhy ryb žijící jen v jediném prameni). Viz též neoendemit.

cibetkovití, Viverridae – početná, vývojově primitivní čeleď malých šelem vyznačujících se mimo jiné velkými pachovými žlázami v okolí řitního otvoru. Cibetky rodů např. Viverra, Civettictis žijí v Africe a v Asii, promyka ichneumon (Herpestes ichneumon) i na Pyrenejském poloostrově. Ženetka obecná (Genetta genetta) je rozšířena až na jihu Francie. Cibetkovití mají noční aktivitu, loví větší hmyz a drobné obratlovce.cibetkovití, ženetka tečkovaná, binturong a promyka ichneumon

achát: zpravidla koncentricky jemně i hrubě proužkovaná odrůda chalcedonu, jemně vláknitého křemene a opálu; tvrdost kolem sedmi, hustota kolísá. Vyskytuje se zejména v dutinách mandlovcových hornin. Vrstvičky achátu bývají pestře zbarvené a vyjadřují zpravidla průběh dutiny, ve které se srážel křemičitý gel. Uprostřed achátu bývají dutiny vyplněné po stěnách krystaly křišťálu, ametystu, záhnědy. Podle kresby a barev proužků se rozeznává achát okatý, obláčkový, hvězdový, páskový aj. Mechový achát obsahuje tmavě zelené, rezavě červené nebo černé mechovité útvary chloritických nerostů (viz též chlority), hydroxidů železa a manganu. V ČR se acháty vyskytují v permských melafyrech v severních Čechách (Kozákov, Železnice, okolí Lomnice nad Popelkou, Nové Paky). Známá naleziště jsou Idar-Oberstein v Porýní, v Brazílii (stát Rio Grande do Sul), na Madagaskaru, ve Vysokém Atlasu (Maroko), Přední Indii aj. Jemně pórovité acháty lze uměle přibarvovat. Již od starověku se z achátů zhotovují ozdobné předměty, užívají se také v technice (kameny do ložisek a kulových mlýnů, břity vah, třecí misky). Název podle starověké řeky Achates (dnešní Dirillo) na jihu Sicílie.

latimerie, latimerie podivná, Latimeria chalumnae – jediný dnes žijící zástupce ryb z podtřídy lalokoploutvých. Poprvé byla ulovena v roce 1938, později bylo zjištěno, že výskyt latimerií je poměrně běžný. Žije v hloubce pod 100 m v Indickém oceánu poblíž Madagaskaru, orientuje se vytvářením slabého elektrického pole; je dravá. Největším motýlem Madagaskaru je noční Argema mitrei. Rozpětí jeho křídel dosahuje 25 cm. Samci mají na křídlech dlouhé ostruhy. Spíše než v přírodě jsou argemy k vidění v některé z farem zařízených k jejich odchovu. Z kukel zavěšených na drátech se tu líhnou motýli, aby byli v následujícím okamžiku usmrceni, napíchnuti a posláni sběratelům do zámoří.
lemuři, poloopice, zástupci čeledi lemurovitých; kolem 20 převážně nočních druhů žije pouze na Madagaskaru, kde obývají všechny typy prostředí. Některé druhy dosahují velikosti myši (např. maki trpasličí, Microcebus murinus), největší měří kolem 60 cm (indri, Indri indri). Všechny druhy lemurů jsou ohroženy vyhynutím a jsou chráněny. Lemur kata (Lemur catta) s výrazně černobíle pruhovaným ocasem je aktivní ve dne.
K Madagaskaru neodmyslitelně patří lemuři - poloopice nevyskytující se nikde jinde na světě. Žije jich tu třicet druhů, tři z nich byly objeveny teprve v posledních deseti letech. Vztah lidí k lemurům se v různých částech ostrova liší. Někde je loví, pokud jim přijdou na políčko s oříšky kešu. Ale většinou jsou lemuři fady, to znamená něco zakázaného, nedotknutelného. Malgaši totiž věří, že lemuři jsou duchové jejich předků.
Lemuři jsou na Madagaskaru největšími zvířaty. Zcela tu totiž chybí sloni, žirafy, opice či velké šelmy. Ostrov je svým způsobem vlastně velmi přátelský. Dokonce ani jedovatí hadi tu nežijí. Díky tomu všemu se tu mohla téměř bez hranic rozvinout drobná fauna, jako jsou lemuři, chameleoni, žáby, ještěři a drobní savci, a to do takové šíře a zvláštnosti, jako nikde jinde na světě. Ani tohoto nejmenšího, jako rtuť neposedného lemurka myšího nenajdeme nikde jinde než na Madagaskaru.

poloopice, Prosimiae – vývojově primitivnější podřád primátů; dělí se do šesti čeledí (lemurovití, indriovití, ksukolovití, outloňovití, kombovití, nártounovití). Známo asi 40 druhů, rozšířených v teplých oblastech Afriky a v jižní Asii; nejvíce zástupců žije na Madagaskaru. Mezi horními řezáky mají širokou mezeru, řezáky dolní čelisti a jim podobné špičáky jsou upraveny v hřebínek. Na druhém, někdy i třetím prstu zadní nohy jsou rozeklané drápky; slouží k pročesávání srsti. Většina poloopic je aktivní v noci

šáma 1. odpadní kal vznikající při výrobě cukru v cukrovaru; 2. zoologie Copsychus, rod pěvců z čeledi drozdovitých žijících na Madagaskaru, v jižní a jihovýchodní Asii. Dávají přednost lesům, ale pronikají i na plantáže a do parků v lidských sídlech; všežraví. V klecích se poměrně běžně chová pro barevné peří a zvláště příjemný zpěv asijská šáma bělořitná (Copsychus malabaricus).
vari, polopice z rodu lemurů s hustou černobílou srstí, žijí na Madagaskaru.
CHAMELEONI

Centrem výskytu chameleonů je právě Madagaskar. Z více než 130 druhů jich zde žije přibližně polovina. Herpetologové je dnes rozlišují do dvou podčeledí: na pravé chameleony (Chamaeleoninae) a brokesie (Brookesiinae). Mezi pravé chameleony řadíme madagaskarské rody Calumma a Furcifer. Jsou to zvířata specializovaná na život na stromech. Najdeme mezi nimi jak malé druhy, tak i toho největšího - chameleona obrovského Furcifer oustaleti, dorůstajícího s ocasem délky kolem sedmdesáti centimetrů. Naproti tomu brokesie jsou drobní ještěři žijící na zemi v pralesní listovce. Brokesie nejmenší Brookesia minima dosahuje v dospělosti velikosti jen kolem tří centimetrů (i s ocáskem, který tvoří třetinu délky těla!).

cévnaté rostliny 12 000 druhů
živočichové 100 000 druhů

taxon počet rodů počet druhů
rostliny
Asteropeiaceae 1 10
Didiereaceae 4 11
Didymelaceae 1 3
Diegodendraceae 1 1
Geosiridaceae 1 1
Humbertiaceae 1 1
Melanophyllaceae 1 11
Sphaerosepalaceae (=Rhopalocarpaceae) 2 14
Sarcolaenaceae (=Chlaenaceae) 10 34

živočichové
Lemuroidea (lemuři) 14 42
Tenrecidae (tenreci) 9 30
Myzopodidae (letouni) 1 1
Mesitornithidae (ptáci) 2 3
Brachypteraciidae (ptáci) 3 5
Leptosomatidae (ptáci) 1 1
Philepittidae (ptáci) 2 4
Vangidae (ptáci) 11 14
S diverzitou je spojen i vysoký endemizmus. Odhaduje se, že asi 60 % všech madagaskarských živočichů a rostlin nežije nikde jinde mimo Madagaskar. Řada skupin (až na úroveň čeledí) je přitom endemická stoprocentně nebo téměř stoprocentně - např. lemuři, obojživelníci ap. Pozoruhodný je vysoký endemizmus (asi 45 %) i u tak mobilních druhů, jakými jsou ptáci.

Geografie:
Madagaskar je čtvrtým největším ostrovem světa.Politicky k němu náleží dva větší ostrovy a stovky malých ostrůvků korálového či sopečního původu obklopující pobřeží.To vše pojímá do svého lůna Indický oceán.Madagaskar vypadá jako obrovská náhorní plošina zvrásněná hlubokými koryty řek,které jsou velmi prudké,protože jich většina pramení v horách.Sever ostrova ohrožují desítky vulkánů a je to oblast častého zemětřesení.I přesto je sever vyhledáván pro svá horká vřídla,bahenní jezírka a minerální prameny.Nejkrásnější tváří ostrova jsou zlatité písečné pláže a laguny s azurově modrou vodou,které jsou vzájemně propojeny umělými kanály.Za zmínku stojí určitě i tajemné neprobádané jeskyně.

Jelikož jihem ostrova proudí obratník kozoroha dochází k pasátové cirkulaci,zatím co na severu řádí rovníkové monzuny.Dramatické teplotní rozdíly jsou dány rozličnou nadmořskou výškou.Přísun srážek je někdy tak vydatný,že horské vesnice plavou do údolních měst a celý ostrov je postižen urbanizací nevídaných rozměrů V únoru pravidelně přilétají nenasytné hurikány.Pak je možné zažít tzv.žabí déšť,kdy jsou žáby vynášeny do vzduchu a padají zpět na zem jako v Aktech X.Tento bych spíše nazvala „krupobití“, protože na ostrově se vyskytuje něco přes 150 druhů těchto sladkých tvorečků. Příroda je zde rozmanitá stejně jako obyvatelstvo.

Díky milióny let dlouhé izolaci od okolního světa je velmi zachovalá.
Bohužel i sem dolehla móda kácení deštných pralesů.Západní část se podobá Africe,naproti tomu východ je věrnou kopií přírody asijské,z tohoto důvodu je vyhledáván turisty,kteří chtějí ušetřit za zjevně zbytečnou návštěvu obou kontinentů(důkaz teorie Pangei).Zajímavostí je,že na ostrově vůbec nejsou hadi a kočkovité šelmy.Zato je tu,ale spousta žab a krokodýlů.

Ti v poslední době slouží jako surovina kožedělného průmyslu a věřte,že velmi draze ceněna.V korunách obřích stromů,mezi jinými i v korunách baobabů(stáří některých se odhaduje až na 5000 let),vesele dovádějí lemuři a na schovávanou si hrají chameleóni.Nedávno však byly kompletně vyhubeny želvy sloní a pštrosi Emu.Pro turisty nejsou přímo dostupné pralesy a tak vláda zřídila něco kolem 12 národních přírodních rezervací.Z toho pouze jedna leží na jihu ostrova.
Madagaskar disponuje nesčetným množství přírodních zdrojů.Z nichž zejména ty podzemní nejsou ještě zcela prozkoumány.To co se vytěží,vystačí nejen na pokrytí vlastní potřeby,ale i na vývoz.Nejnovější geologické průzkumy zjistily přítomnost nemalých ložisek ropy při pobřeží.

Obyvatelstvo:
· téměř výhradně malajsko-polynéského původu
· ¾ obyvatelstva žijí na venkově
· poměrně nízká negramotnost (20%)

· Roční přírůstek: 3.2%
· Porodnost: 44‰
· Úmrtnost: 12 ‰

§ SDŽ muži: 54 let
§ SDŽ ženy: 57 let
§ Městské obyvatelstvo: 25%
· Hustota zalidnění: 22 obyvatel na km2
· Obyvatel v zemědělství: 80.9%
· Obyvatel v průmyslu: 5.9%
· Obyvatel ve službách: 13.2%

· Složení obyvatelstva: Malgašové 99%,Evropané,Číňané,Arabové,Indové
· Náboženské vyznání: Křesťané 50%
Tradiční 45%
Ostatní 5%
· Města:Antananarivo 1.25 mil,Manjunga 58 000,Tamatave 60 000
· Osídlení: v celku rovnoměrné nejčastěji v povodí řek a při pobřeží,řídké na západě a v horách

Madagaskar má o 3 milióny obyvatel než Česká republika,což je v rozporu s jeho téměř osmkrát větší rozlohu.Podle odhadů OSN bude jejich počet v roce 2050 čtyřikrát větší.V současné době patří k stále velmi málo osídleným částem planety a má v celé Africe nejnižší přirozený přírůstek.To je od něj na druhou stranu chytré.Jak již bylo řečeno probíhá zde celoročně ať přirozená či povodňová urbanizace,což má pozitivní dopad na vývoj služeb a zaostalého průmyslu.Hlavní proudy směřují do hlavního města Antananariva a větších přístavů.I přes nízkou životní úroveň dochází k emigraci obyvatel málokdy,a když přece tak jen do Francie.Na druhou stranu je však hlavním viníkem velmi nízká úmrtnost (asi 46 let).Ženy v průměru umírají v průměru později pouze asi o rok.

Rodáci-Malgaši tvoří převážnou část populace a dělí se ještě asi na 20 kmenů.Sílí ale i vlna přistěhovalců z Asie a Evropy.To je však jen nepatrné množství.O post úředního jazyka se perou francouzština a malgaština a ta se opět dělí do několika nářečí.Rozdíly nejsou velké,je to asi jako Čech a Moravan. V malgašské abecedě úplně chybí písmena C,Q,V,W a písmeno X.Stejně jako do našeho jazyka do našeho jazyka proudí slova anglická,tak zdejší jazyk zabrousil do arabštiny a indštiny.Malgaština patří do austronéských jazyků a francouzština do indoevropské jazykové rodiny,románské větve,západní části.
Malgaši, národ žijící na Madagaskaru (asi 10,5 mil. osob). Jazyk patří do indonéské větve austronéské (malajsko-polynéské) rodiny Původní obyvatelstvo asimilováno přistěhovalci z jihovýchodní Asie (od 10. stol. př. n. l. asi do 5. stol.); částečný vliv bantuských etnik, kultura ovlivněna Araby. Od 14. stol. zakládány místními obyvateli státy. Jsou animisté, křesťané (katolíci i protestanti) a část muslimové
Hlavním,ne však jediným náboženstvím je tradiční animismus.vyznává kult předků a plodnosti.Nejsou mu cizí zaklínadla a obětování v podobě zvířat a potravin.Do ovládnutí ostrova Francií byl v chodu i institut šamanů a magická knihovna.Dnes zbyly jen zvěsti.Malgašské náboženství též stanovilo tvrdý systém tabu.Bohužel o něm více nevíme.Po celém ostrově lze vidět řadu různých motivů,které jsou také jakýmsi druhem náboženského vyjádření.Menší část obyvatel se hlásí k římským katolíkům a k protestantům.Ti mají ještě šest náboženských směrů.A nakonec co jiného než islám.Ten má naštěstí jen omezený vliv a žádný krutý dopad v podobě atentátů či sabotáží.

TRADICE AŽ ZA HROB

Na nepříliš rozlehlém Madagaskaru žije vedle sebe osmnáct etnických skupin, které si podnes zachovávají své tradice a zvyky. Je to patrně způsobeno horšími komunikačními možnostmi. Cestování po ostrově vyžaduje hodně času a trpělivosti a pro domorodce je často finančně nedostupné. Jednotlivé oblasti tak zůstávají stále poměrně izolované. Určitě v tom hraje roli i velká chudoba prostých lidí.

Díky tomu, že předci dnešních Malgašů přišli před téměř dvěma tisíci lety z indomalajské oblasti a po mnohá staletí na ně měli vliv také Afričané, mají řadu rysů jak asijských, tak afrických. Každý Malgaš vypadá trochu jinak, určit typického Malgaše je nemožné. Dokonce lze dodnes pozorovat, že na lidech z východního pobřeží je vidět větší vliv Asie, na těch ze západu zase vliv Afriky.

Prim na Madagaskaru hráli často Merinové. Žijí na náhorní plošině, tam, kde se dnes rozkládá hlavní město. Z jejich středu se rekrutovali panovníci. Trochu jižněji žijí Betsileové, dřevořezbáři a zemědělci. Vezové při jihozápadním pobřeží se živí mořským rybolovem, Betsimisarakové na východním pobřeží jsou jejich sladkovodními protějšky.

Malgašové věří v posmrtný život, a tak se spousta jejich tradic točí kolem pohřbívání a uctívání zemřelých. Na první pohled upoutá propastný rozdíl mezi malými polorozpadlými jednoduchými chýšemi či v lepším případě domky z nepálených cihel, a na druhé straně velkými honosnými hrobkami z kvalitního betonu. Je to prý proto, že chýše jsou obydlím pouze dočasným, jen na dobu života, zatímco hrobka je napořád.

Asi nejzajímavější hroby mají Mahafalové. Narazili jsme na ně několikrát v trnitém buši, někdy i daleko od vesnic. Častěji je ale staví na kopci hned za vesnicí. Jsou to stavby asi metr vysoké, o rozloze většinou pět krát pět metrů. Obvod tvoří betonová či kamenná zeď. Vnitřek je pak vyložen kamením sesbíraným často z obrovské plochy. Na vrcholu hrobky jsou pak vztyčeny dřevěné kůly aloalo, které znázorňují výjevy vztahující se k životu zemřelého (podobné kůly Sakalavů mají často erotické motivy). Kolem jsou poskládány lebky či jen rohy zebu. Jejich počet značí movitost zemřelého.

Famadihana je pro Evropana snad nejzvláštnějším zvykem Malgašů. Je to v podstatě exhumace, často i několik let po smrti. Dochází k ní tehdy, když se některému z příbuzných zjeví duch zemřelého a postěžuje si, že se mu stýská a jeho pohřební roucho se již rozpadlo. Tehdy se sejde rodinná rada a stanoví datum obřadu. Před vlastním obřadem přijdou vyslanci příbuzenstva k hrobce a oznámí zemřelému, že se bude konat famadihana. Aby se ostatní zemřelí nerozzlobili, řeknou jim, že brzy dojde i na ně. Celou noc pak připravují jídlo pro slavnost - maso zebu, slepice a kuřata. Vše musí být jen vařené, cokoliv pečeného je zakázáno. Druhý den ráno sestoupí nejbližší příbuzní do hrobky, vyjmou ostatky a nad hlavami je vynesou ven. Obřadu přihlíží většinou celá vesnice a teď přichází okamžik, kdy všichni přítomní, jeden po druhém, zdraví zemřelého. Ten je pak odnesen do domu svých příbuzných, jeho ostatky jsou očištěny a zabaleny do nové, honosnější látky. Dbá se o to, aby nebožtík byl s obřadem spokojen. Všichni se mu celý den věnují, zpívají mu, tančí a vyprávějí příběhy. Pak s ním jeho nejbližší obejdou celou vesnici, místa, která znal, a také mu ukáží, co je nového. Nakonec s ním třikrát obejdou hrobku, aby zabránili smrti dostat se ven, a uloží ho zpět.

Tento až neuvěřitelný obřad je na Madagaskaru velmi rozšířen, a to i přesto, že úřady omezily, jeho pořádání na období sucha a také vydávají, pochopitelně za příslušný poplatek, povolení. Tradice je tak silná, že před časem začali bohatší domorodci využívat i leteckou dopravu, aby ukázali nebožtíkovi vzdálenější místa. Není divu, že se v leteckých pokynech objevil bod s následujícím zněním: "Je zakázáno cestovat se svými mrtvými."

MĚSTO KRÁLŮ

Každý, kdo měl příležitost navštívit jakékoliv neevropské hlavní město, jistě potvrdí, že jde o zcela mimořádný zážitek. Jedinečnost všech těchto metropolí však bývá bipolární. Na jedné straně se zde většinou promítá kultura a historie daného národa spojená s řadou budov, památek, institucí. Najdeme zde honosná sídla a mnohdy služby či servis nefungující jinak v celé zemi. Bohužel, hlavní města také bývají obrázkem nepředstavitelné nuzoty a nedůstojného bytí tisíců a mnohdy milionů obyvatel, kteří nezvládli pravidla života v lidské džungli. Antananarivo - meka všech malgašských národností - je přímo učebnicovým příkladem výše popisovaného stavu.

Asi dvacet kilometrů od Tany, jak zkracují Malgaši krkolomné jméno své metropole, se nachází městečko Ambohimanga - původní sídlo krále Merinů a sjednotitele celého Madagaskaru. Palác zřejmě nejvýznamnější postavy dějin ostrova je skromný a dá se soudit, že on sám nežil v o mnoho větším "přepychu" než prostý lid. Od lidu v podhradí se však lišil třeba délkou svého jména. Všichni mu říkali Andrianampoinimerina, což je silně zkrácená verze jeho pravého jména: Andrianampoinimerinandriantsimitoviaminand riampanjaka. Jeho palác je dodnes velmi navštěvovanou památkou a jeho osoba příkladem rovnosti a spravedlnosti.

Sídlo minulých králů - palác Rova v hlavním městě - lehl, minulý rok popelem a dnes z něj zbyly pouze obvodové zdi. Je až příliš symbolické, že se nad městem plným lidské bídy a příšerných poměrů tyčí ohořelá stavba kdysi vzkvétajícího království...

Lidé v Antananarivu nejsou běžní Malgaši, protože se snaží oprostit se od svých návyků zděděných po předcích a odcházejí do města, kde neumějí žít. Bohužel drtivá většina obyvatel hlavního města funguje stylem přeneseného způsobu života z vesnice, který se nedá ve stísněných podmínkách velkoměsta uplatnit. A proto je také Antananarivo takové, jaké je. Nefungující kanalizace, hromady tlejících odpadků, nepopsatelná špína, kouř z neseřízených motorů a do toho všeho žebrající děti, dospělí, starci, kapesní zloději, mumraj, hluk a odevšad doléhající bída. Zajímavé je, že Tana nemá žádnou luxusní čtvrť a honosné vily jsou často roztroušeny mezi chudinskými obydlími jen s tím, že okolo boháčova sídla je vysoký zděný plot.

Ovšem i v Taně jsou místa, kde se člověk cítí lépe a bez starostí. Pár zahrad soukromých hotelů, zoologická a botanická zahrada. Do odletu zbývá jen pár hodin a poslední tři dny v hlavním městě už jsou jen minulostí, na kterou snad brzy zapomeneme. Celý život však budeme vzpomínat na unikátní, fascinující přírodu a na krásné zážitky z čarokrásného ostrova Madagaskaru.

Hospodářství:

· Zaostalý zemědělský stát se stagnující ekonomikou
· Podíl HDP: Zemědělství 40 %
Průmysl 15%
Služby 40 %
· HDP: 3000 mil. $
· HDP na obyvatele: 200 $

Zemědělství:
Rostlinná výroba:rýže,cukrová třtina,batáty,arašídy(podzemnice olejná), banány,kokosové ořechy,káva,sisal,bavlna,pomeranče,maniok,vanilka,hřebíček,
tabák,pepř

Půda:orná půda 5% =2510 km2,louky a pastviny 55%=340 000 km2,lesy 25%=131 500 km2,plantáže 9%=4900 km2

Živočišná výroba:vepři,skot (10 mil.kusů),rybolov

Průmysl:potravinářský,stavební,těžební,dřevozpracující,chemický a farmacie
Cestovní ruch a ekoturistika
Nerostné suroviny:chróm,grafit,slída,bauxit,beryl,mramor,tuha,uran

Vývoz:káva,hřebíček,vanilka,maso,cukr,sisal,tabák,dřevo,pepř,tuha
Obchodní partneři:Francie 30%,USA 15%,Německo 10%
Dovoz:stroje,chemické výrobky,ropa,rýže,železo,ocel,auta a letadla

Energetika:
Doprava:
· délka železniční sítě 1054 km

· délka silniční sítě 49 637 km (z toho 4526 km asfaltových)

· počet osobních automobilů v zemi 22 289

· letišť na ostrově 58 o 35 pravidelných linkách

· hlavní námořní přístavy:Toamasina,Mahajanga,Antsiranana,Nossi-bé

Politika
Hlava státu:Prezident volen na 7 let
Poradní orgán prezidenta:nejvyšší revoluční rada 21 členů
Soudnictví:12 hlavních soudů
Armáda:rozpočet-55.7 mil.USD;branná povinnost-18 měsíců
21 100 mužů,7 leteckých a 7námořních základen
Správní rozdělení:6 provincií,110 krajů,1250 okresů a 11 411 obcí

Ratsiraka Didier, * 4. 11. 1936, madagaskarský politik. 1972 – 75 ministr zahraničí, od roku 1975 předseda Nejvyšší revoluční rady, 1976 – 93 prezident republiky. Zpočátku orientován na socialistické země, na konci 80. let však začal zavádět reformy vedoucí k tržnímu hospodářství. V roce 1993 po rozsáhlých lidových bouřích odstoupil z funkce a přešel do opozice. Od roku 1997 opět prezident Madagaskaru
Služby:
Školství
Školství na Madagaskaru patří mezi nejvyspělejší v Africe,přesto je však v zemi 20% negramotných obyvatel starších 15 let.Povinná školní docházka je od 8 do 13 let.Z toho poslední dva roky tráví na střední škole.V zemi je šest univerzit,respektive pět poboček hlavní univerzity v hlavním městě,která má mimo jiné hvězdárnu.Každá z nich má pět stejných fakult.Učitelé mají na rozdíl od České republiky vysoké společenské postavení a na výplatní pásku se mohou dívat s veselým úsměvem.Vláda vydává na školství asi 5% HDP.

§ Počet základních škol 8000
§ Počet gymnázií 600
§ Počet SOŠ 140
§ Počet VŠ 6

Zdravotnictví
Lékařská péče je pro všechny obyvatele bezplatná.Je však málo vystudovaných lékařů a lékařských zařízení.Větší pozornost je věnována porodnosti.I sem již dorazily alternativní porody ve vodě,a tak jsou zřizována speciální zařízení pro těhotné ženy.Těhotní muži se zatím nevyskytli.Malárie a lepra postihují nejčastěji volně žijící obyvatele.Tuberkulóza a dětská obrna také nejsou žádnou vzácností.Na zdravotnictví vláda uvolňuje asi 5% HDP

§ celkem zaměstnanců v oboru 10 846
§ zubařů 42
§ lékařů 901
§ zdravotnické zařízení 749
§ z toho nemocnic 168
§ lůžek 16401

Sport
Obyvatelům nejsou cizí moderní sporty.Velmi populární je košíková a ragby,začíná se rozmáhat i tenis.K tradicím patří lehká atletika a plavání,z toho plynou nemalé úspěchy jejich olympijských plavců a běžců.Ženský sport je ověnčen několika medailemi v košíkové.O sportovce pečuje madagaskarský sportovní výbor a výbor olympijský.Malgaše láká i létání,a tak vláda pod nátlakem zřídila několik aeroklubů a leteckých škol(zejména vojenských).Alternativní odvětví tvoří zápasy býků,kohoutů,chameleónů,cvrčků a kdo ví čeho všeho.

Věda a výzkum
Rozvoj obracel svou tvář až do poloviny dvacátého století ke společenským vědám.Později se začal přiklánět k lékařství a geologii.Nejdůležitější vědeckou institucí je Malgašská akademie věd.Má 80 členů z toho 15 zahraničních.Jako osvětový materiál vydává tři časopisy.Lékařství se věnují v Pasterově ústavu,kde se v poslední době zabývají výzkumem oparů(herpes-virů).Jelikož zemědělství tvoří hlavní zdroj příjmů,bylo zřízeno zvláštní výzkumné středisko.Směřují sem též hordy biologů z celého světa.Každá,výprava za účelem poznání madagaskarské přírody vede k objevu nějakého rostlinného či živočišného druhu.

Antananarivo [antananerivu], dříve Tananarive – hlavní město Madagaskaru, ve vnitrozemí; 1,1 mil. obyvatel (1993), 1 450 m n. m. Hospodářské, politické a kulturní středisko státu. Rozmanitý zpracovatelský průmysl, hlavně potravinářský. Dopravní křižovatka; mezinárodní letiště. Univerzita (1961). – Antananarivo založeno v 16. stol., od začátku 17. stol. hlavní město státu Imerina, 1895 francouzská okupace, od roku 1960 hlavní město nezávislé republiky.

Kultura:
Ta patří též k nejosobitějším v Africe.Na Madagaskaru to opravdu kulturně vře.Největší literáti:Jean Joseph Rabearivelo,Flavien Ranaivo,M.Rasamuel a Rokoto-Raphael
malgašská literatura, literatura ostrova Madagaskar psaná malgašsky a francouzsky. Literární malgaština se rozvíjela až v 2. pol. 19. stol. a vycházela z tradice mudrosloví, básnických dialogů (básnické formy sporu, tzv. hain-teny, kdy dva protivníci soutěží o vtipnější odpověď) a veršovaných povídek (francouzsky fabliaux). Na sběratelskou činnost navazoval v 19. stol. básník Havana Ramanantoamina (* 1910), francouzským symbolismem byl ovlivněn francouzsky píšící Jean-Joseph Rabéarivelo (1903 – 1937), pronásledovaný Francouzi za protikoloniální postoj. Flavien Ranaivo (* 1914), zakladatel moderní malgašské poezie psané francouzsky, vycházel z malgašského folklóru a vydal řadu adaptací lidové poezie. V 50. – 70. letech 20. stol. se vyvíjela literatura psaná malgašsky. Česky vyšly ukázky z díla J. J. Rabearivela a F. Ranaiva v antologii Černý Orfeus.
Nahoana kay

Báseň od Rasolofondrasola Zafimahelea

Nahoana kay ny kilonga ety no tsy mahay taratasy,
Nahoana kay ny kilonga ety no tsy mahalala lakilasy.
Taratansin׳izy ireo dia ny tany amboleny,
Ny angadin׳izy ireo no fanoratany eny.
Ny fiainan׳izy ireo dia mivelona amin׳ny tany,
Ny fonenan׳izy ireo tsy mba any an-danitra any.

Nahoana kay ny olona ety no noana fahavaratra,
Nahoana kay ny olona ety no tsy manam-bola fahavaratra.

Ny volan׳izy ireo dia ny vokatry ny tany,
Ny harenan׳izy ireo tsy mb׳izany vola izany.
Ny fiainan׳izy ireo dia mivelona amin׳ny tany,
Ny fonenan׳izy ireo any Ambynivohitra any.

Nahoana kay ny fiainana ety no sarotra hivalomana,
Nahoana kay ny fiainana ety no sarotra hiainana.
Ny tanin׳izy ireo dia tany halan׳orana,
Ny tanAnan׳izy ireo tanAna halan-drivotra,
Ny volin׳izy ireo sangisangin׳ny havandra,
Ny kilongan׳izy ireo mararirary lava.

Ny fiainan׳izy ireo fiainana lavitra antsika,
Ny fiainan׳izy ireo fiainana any Ambanivovitra.
Ny fiainan-tsika ety fiainana Andrenivohitra,
Ny fiainan-tsika ety fiainana manao ahoana?
Isika no mamatatra an׳izany.

Divadlo
Jinak už je to s divadlem.To se opravdu rozmohlo.V zemi je kolem tří set různě velkých divadel.je v nich možno poznat pravého ducha ostrovanů a jejich tradice.Snad nejzajímavější jsou jejich taneční představení,žádná polka,žádný valčík,jen čistě spontánní projev radosti života.Milovníky klasiky potěší též Moliére a Shakespeare patří k jejich nejoblíbenějším autorům.A kdo by lépe zahrál Othella než opravdový Afričan spálený sluncem?

Film
S divadlem velmi úzce souvisí umění filmové.Ano.I Malgaši mají svůj Hollywood.Po dlouhá léta jej sužovaly finanční problémy,ale poté,co film režiséra Ramamphyho „Silniční nehoda“zvítězil na celoafrickém festivalu v Ouagadougou jako nejlepší snímek roku,vláda uznala,že je třeba vynaložit více financí.Ostrov se nebrání ani filmům zahraničním.Krásné je,že zde promítali v poslední době i Kolju.Kdo by nechtěl zhlédnout Kolju a la malgaš.Avšak v celé této širé zemi je pouze 55 kin

Hudba
Dalším osobitým a svébytným projevem je hudba.Vůně ebenového a mahagonového dřeva ještě voní z cizokrajných nástrojů rozličných tvarů a zvuků.Oblíbeným nástrojem je valiha.Na ní musí umět každý hrát bez výjimky.Co že je to valiha?Je to strunný nástroj,zhotovený z asi jeden metr dlouhého dutého bambusu.Bambus ovšem tvoří pouze krk,tělo nástroje je z ebenu.Přes krk je natažen libovolný počet strum o libovolné tloušťce.Nástroj se nadá naladit tudíž ani rozladit.Hudebník si napne struny dle svého hudebního vkusu,čímž zvýší či sníží výšku tónu struny a vesele brnká.Pro občany s dýchacími potížemi lékař předepisuje povinnou hru na bambusovou flétnu.Z evropských nástrojů se ujala španělská kytara a tahací harmonika.Zbytek nástrojů je zhotoven z ebenu či mahagonu.Toto ušlechtilé dřevo i vyvážejí a jsou jedněmi z hlavních dodavatelů pro kytarový průmysl v zahraničí.Zejména však v elektro-kytarovém průmyslu.Madagaskar má kontakty s firmami jako je Gibson,Fender,Ibanez,Godin a další.

Hudbu ve vyspělých zemích produkují profesionálové,ale i tady vznikají kapely.Je jich sice pomálu,ale jednou jistě proniknou do světa.Zdejším Michaelem Jacksonem je umělec nesoucí jméno Justin Vali.Hraje sladkej pop,který je v dnešní době tak strašně oblíben.A jako v Americe řádí Metallica,tak tady zase řádí Tarika-usměvavá černoška velmi rozmanitého vzhledu a ještě rozmanitější hudby.S Metallicou to samozřejmě nemá nic společného.Přesto u rockové hudby ještě na moment zůstaneme.Metallica tu sice nebyla,ale zavítal sem jeden z kytaristů uskupení G3-Steve Vai.Snad nejoriginálnější rokový kytarista všech dob.To bylo v listopadu 1996 na sportovním stadiónu v Antananarivu.Koncert byl o den později pro úspěch opakován.

Divadel 296
Kin 55
Deníků 7
Týdeníků 22
Nejčtenější deníky Afrika,Madagascar Matin,Mongo Vaovao
Nejčtenější týdeník Vaovao
Přítomné tiskové agentury Reuter,Agence France Presse
Nejposlouchanější rozhlasové stanice Rádio Madagasiroka
Počet TV přijímačů v zemi 71000
Jídlo:
S kulturou je neodmyslitelně spjato i jídlo.Zde je to opravdu kulturní zážitek.Kde začít?Asi u surovin.Hlavní surovinou je rýže.Úhledná rýžová pole na svazích,nádherná scenérie.Malgaši nepohrdnou vepřovým, kuřecím ani zebuovým masem(prostě maso ze zebu).Jídlo se zde podává na podložce,která se pokládá na zem.Ve městech se už jí u stolu.Stůl je vždy kulatý,tradičně se žlutým ubrusem.Nepoužívají nůž ani vidličku,jedí pouze velkou lžící.V hotelech je vše jako u nás doma.Nevynechatelnou přísadou jídel a ovocných mís je vanilkový prášek.Dále se nebojí chilli ani curry.Ať přijdete do jakékoliv kuchyně,všude je cítit vanilka.Je to nádherně omamná vůně.Mezi tradiční jídla patří kuře na kokosu a různé druhy kompotů.

Kuře na kokosu Akoho sy voanio
Pro čtyři osoby
Hlavní ingredience:1 kuře,1 kokosový ořech,2 rajčata,2 cibule,2 stroužky česneku,20g zázvoru,olej,sůl,pepř
· Podle chuti osolte a opepřete kuře.Rozkrájejte rajčata na malé kostky.Odložte stranou
· Rozkrájejte kokosový ořech na čistou utěrku.Složte ji podle rozřezaného kokosu.
· Namočte utěrku pomocí sklenice teplé vody.Vyždímejte jí na rozkrájený kokos a namočte do výtažku kokosového mléka.Odložte kokos stranou.(Pokud čerstvý kokos nejde rozkrájet,můžete ho nahradit neslazeným kokosovým mlékem.)
· Dejte trochu oleje ne smažící pánev.Pečte kuře na střední hodnotě dokud není hotové.
· Dejte na pánev cibuli.Pokračujte se smažením na střední teplotě dokod cibulka nezezlátne.
· Na pánev přidejte zázvor,rajčata a česnek.Smažte dohromady krátce na střední teplotě.
· Přidejte kokosové mléko.Dobře promíchejte a snižte teplotu.
· Zvolna vařte na nízké teplotě 30 minut.
· Podávejte s rýží a salátem.Dobrou chuť.

Informace pro ty,které Madagaskar zaujal a chtějí ráj vidět na vlastní oči
Vstupní formality:Pro vstup do ráje potřebujete platný cestovní pas a vízum, které udělují zastupitelské úřady v Paříži,Londýně,Washingtonu D.C.a v Madridu.Musíte mít zajištěnou cestu zpět do vlasti,jinak při příjezdu do země zaplatíte 20 000 malgašských franků na krytí případných ubytovacích nákladů.
CLO:Neplatí se za věci pro osobní spotřebu a zdarma si s sebou můžete vzít 500 ks cigaret či 25 doutníků či 500 g tabáku a jednu láhev alkoholu.Větší množství není považováno za osobní potřebu.Ze země se nesmí vyvážet peníze ve větším množství než 100 MGF.

Zdravotní informace:Doporučujeme prevenci proti malárii,zejména při pobytu v pobřežních oblastech.V hlavním městě se žádné nebezpečné nemoci nevyskytují.

Časové posunutí:časový rozdíl vůči středoevropskému času je +2 hodiny

Pracovní doby:Úřady,banky a obchodní kanceláře mají stanovenou pracovní doby v pondělí až pátek 8.00-12.00 a 14.00-18.00 hodin.V hotelech jsou směnárny k dispozici každý den.Obchody od pondělí do soboty9.00-12.00 a 14.00-17.30 hodin.

Doprava:Nedoporučuje se cestovat po vnitrozemí osobním automobilem těsně před obdobím dešťů nebo v jejich průběhu.Vzhledem ke stavu silniční sítě byste mohli uváznout i na dobu několika měsíců v odlehlé oblasti.

Spropitné:asi ve výši 10% hodnoty účtu

Fotografování: lze všude,kde nejsou vojenská zařízení,při fotografování osob je lepší se dovolit
Telefonní předvolba na ostrov:00261

Nejdůležitější slova:Nazdar Manao ahoana

Mám hlad! Noana aho

Mám žízeň! Mangetaheta aho

Jsem unaven! Vizakoaho

Kde je? Aiza

silnice lalana

vesnice vohitra

řeka ony

Kolik? Ohatrinona

Vypadni! Mandehala

Díky! Misaotra

Když se řekne Madagaskar,vybaví se:
1. zapomenutý ráj na zemi
2. zvláštní fauna i flóra
3. podle účesu se pozná ze které vesnice kdo pochází
4. nejsou zde vůbec hadi
5. styk dvou kontinentů
6. „ostrov duchů“
7. ekologická katastrofa-kácení pralesů,půdní eroze
8. zapomenutá škola šamanů
9. na Afriku „vyspělý“ stát
10. baobaby stromy které nestárnou(až 5000 let)
11. podzemí zcela neprozkoumané,neznámé a tajemné jeskyně
12. za rok „odpluje“ od Afriky asi 1 cm

Richelieu [rišelje] Armand-Jean du Plessis, * 9. 9. 1585, † 4. 12. 1642, francouzský politik; kardinál od roku 1622; teoretik absolutismu; za třicetileté války tvůrce protihabsburské politiky. 1608 – 23 biskup v Luconu. Od 1616 člen státní rady, 1617 v jejím čele. 1618 – 19 v exilu. Od 1624 státní sekretář a předseda královské rady. V roce 1628 zlomil opozici hugenotů a omezil jejich práva. Jeho centralizační politika vyvolala odpor vysoké šlechty, který vyústil v povstání. Po 1630 své postavení definitivně upevnil. Od 1629 první ministr Ludvíka XIII.; velmocenskou politiku Francie orientoval na územní a koloniální expanzi (rozšíření kolonizace Kanady, získání Senegalu a Guyany, Martiniku, Réunionu a Madagaskaru), jejíž teoretickou oporou a zdůvodněním bylo učení merkantilismu. Podporoval rozvoj vědy a umění (v roce 1635 byla založena Francouzská akademie).
BAOBABY - OBŘI S DUŠÍ
Pouze málo stromů v tropech vzbuzovalo pozornost cestovatelů tolik, jako baobaby - jejich tlusté kmeny a deštníkovité koruny. Svérázný vzhled celého stromu a "běžným normám" neodpovídající míry byly, a doposud jsou, základem různých pověr a předsudků. Na rozdíl od Saint-Exupéryho hrdiny Malého prince, který byl přesvědčen o škodlivosti těchto obrů, mají domorodci v zemích, kde baobaby dodnes rostou, tlustokmenné stromy většinou ve veliké úctě. Je to jakási zvláštní, možná mystická pokora před velikány, jejichž opravdový význam, stejně jako jejich fungování, budou asi navěky zahaleny rouškou tajemství. Důvodem je i bizarnost, jež je v rostlinné říši planety Země zcela ojedinělá.Baobaby nerostou zdaleka na všech kontinentech, a států, které se mohou pochlubit jejich původním výskytem, je také jen pár. Když moudrá příroda rozšafně tvořila a vymýšlela veškerou květenu naší planety, na baobaby byla mírně skoupá, a tak dnešní vědci rozškatulkovali celou "baobabí" rodinu pouze do osmi druhů. Jeden pochází z Austrálie, další z Afriky a za jakousi kolébku baobabů můžeme směle označit Madagaskar. Tady totiž roste rekordní počet šesti druhů.
BAOBABÍ RODOKMENAfrický druh Adansonia digitata, česky také někdy označovaný jako baobab prstnatý (to podle hluboce vykrajovaného listu, připomínajícího prsty ruky), roste v savanových oblastech ve východní části černého kontinentu. Východoafrické savany jsou po dlouhé miliony let prakticky stejné a archeologové zde mají svůj ráj a stavební pilíře moderních teorií o vzniku člověka. Olduvaiský prapředek, který zde žil, asi viděl podobný ráz krajiny, jako vidíme my dnes, přičemž už v té době musely tamní přírodě, tehdy však více zarostlé, kralovat baobaby.Ovšem první zmínka o těchto stromech pochází až ze čtrnáctého století našeho letopočtu, kdy arabský cestovatel Ibn Battúta popisuje zvláštní zavalité stromy se schopností hromadit velké zásoby vody. Zásadní a vědecky podložené informace však přivezl do Evropy francouzský přírodozpytec Michel Adanson, který působil na africkém kontinentu několik let. Carl Linné, otec systému organismů, zařadil baobaby do své klasifikace rostlin s tím, že použil podrobný popis afrického druhu. Na počest Francouze Adansona, který vlastně baobaby zpřístupnil botanické vědě, nazvali celý rod jeho jménem - Adansonia.S přibývajícími cestovatelskými aktivitami botaniků se začaly objevovat také zmínky o baobabu australském a o madagaskarských druzích. Zajímavé však zůstává to, že ač byly tyto stromy natolik zvláštní a nepřehlédnutelné, byly neustále opomíjeny a jejich výzkumem se začal intenzivně zabývat až v devadesátých letech našeho století doktor Baum z Missouri Botanical Garden v USA.BAOBABÍ "TĚLOVĚDA"Baobaby většinou najdeme v sušších oblastech, a to jak v Africe a na Madagaskaru, tak i v Austrálii. Příroda je vybavila schopností udržet v sobě vodu, kterou si načerpají v době, kdy je této životodárné tekutiny relativní dostatek. Samozřejmě, že rezervoárem, jakousi zásobárnou, je jejich obrovský kmen. Ten je na svém obvodu vyztužen pevnými tuhými vlákny, která dokáží strom ochránit před požáry a také zřejmě před nadbytečnou ztrátou vody. Teprve uvnitř kmene se nachází zvláštní, velmi pórovité dřevo schopné nasát vodu. Jelikož klima je v částech světa, kde tito "tlouštíci" rostou, rozděleno na období sucha a dešťů, musí baobaby (a nejen ony) s vodou zacházet velmi šetrně a hospodárně. Snad proto upadají v době největších veder a sucha do jakéhosi "spánku", kdy ztratí listy, přičemž fotosyntézu a základní metabolismus zajišťuje chlorofyl uložený těsně pod povrchem hladké borky. O tom, kolik jsou baobaby do svého obrovitého kmene schopny vlastně nasát vody, existují učené spory i laické dohady. Nejčastěji se však v této souvislosti hovoří o tom, že největší exempláře baobabu prstnatého mohou načerpat do své zásobárny až 2000 litrů vody.Zvláštně utvářená koruna s několika velmi silnými kosterními větvemi se zřejmě stala důvodem vzniku legendy, která tvrdí, že rozhněvaný bůh zasadil baobaby kořeny vzhůru a větvovím pod zem. Faktem zůstává, že na mnohých lokalitách je koruna baobabu široko daleko jediným "slunečníkem" vytvářejícím milosrdný stín před všespalujícím sluncem.U baobabů není zajímavý jen kmen a koruna, ale i květy. Ty jsou mimoto také neobyčejně krásné. Jejich stavba prozrazuje příbuznost všech baobabů ke skupině rostlin bombakovitých (čeleď Bombacaceae). Botanici se zprvu domnívali na základě pozorování afrického druhu, že květy baobabů opylují kaloni, ale studie provedené v posledních letech jasně prokázaly, že u většiny madagaskarských druhů jsou hlavními opylovači lišajové. Největší madagaskarský druh dokonce opylují drobní lemuři Phaner furcifer, kteří navštěvují květ převážně v noci. Lemur sladký nektar olizuje z báze korunních lístků, přičemž se mu sypou na hlavu tisíce pylových zrn, která později přenese na jiný květ. Po opylení a oplození se začne vyvíjet plod, jímž je u baobabů hnědá nepukavá tobolka s přibližně stovkou semen uložených ve vatovité dužnině.BAOBABÍ UŽITEKDomorodci v Africe, v Austrálii, ale především na Madagaskaru využívají nejrůznější části baobabů. Osobně jsem se na Madagaskaru několikrát setkal s trhovci, kteří nabízeli zralé sametové tobolky. Hospodyně z nich vyberou dužninu, kterou je možné konzumovat za syrova "v rostlém stavu", nebo ji nechají krátce nakvasit a pak je z ní osvěžující nápoj příjemně navinulé chuti. Lidoví léčitelé ji dokonce používají jako lék a obzvláště plody s růžovou dužninou jsou velmi ceněné (zřejmě se jedná o dužninu napadenou zvláštní kulturou plísně). Nazmar však nepřijdou ani semena. Ta sloužila především v minulosti jako užitečná surovina pro výrobu vysoce kvalitního oleje. Semena druhu Adansonia grandidieri, velká přibližně jako jádro lískového oříšku, se asi do roku 1920 dovážela do francouzského přístavu Marseille právě za účelem lisování oleje. Jediná patálie nastává se sklizní, protože vylézt po hladkém kmenu do koruny prakticky nelze. Proto je většina baobabů v okolí vesnic opatřena poschoďovitě zatlučenými dřevěnými kolíky, které slouží jako schůdky do koruny. Pohyb po těchto jednoduchých stupíncích však vyžaduje trénink a pro nezkušeného česáče plodů může být výstup do koruny poměrně riskantním kouskem, uvážíme-li, že výška kmene u Adansonia grandidieri může u vzrostlých exemplářů dosahovat až 25 metrů!Užitek ovšem neposkytují pouze plody. Pevná vlákna lýka pod kůrou slouží k výrobě provazů a lan běžně užívaných v každodenním životě domorodců, dále se z nich vyrábí i balicí papír. Z kořenů mladých rostlin se prý připravuje lahodný salát. Zřejmě nepravdivá je informace o tom, že se z kmenů menších baobabů (např. Adansonia rubrostipa) vyrábějí jednoduchá plavidla, protože měkké pórovité dřevo snadno nasákne vodu. Zcela jistě však Malgaši sbírají na kmenech padlých baobabů zvláštní druh jedlé houby, která roste pouze na trouchnivějícím dřevě těchto velikánů.Neustále se diskutovalo o tom, zda kmeny baobabů slouží jako opravdové zásobárny vody pro domorodce. Jediná zmínka z roku 1912 hovoří o tom, že domorodci na jihozápadě Madagaskaru hloubí v kmenech baobabů Adansonia otvory a měkký střed kmene vydlabou. Tím vznikne uprostřed stromu dutina, do které shromažďují vodu v období dešťů lidé, ale částečně i rostlina. Tuto vodu pak domorodci používají především k napájení dobytka. Baobaby jsou pro lidi zvláštním, oduševnělým stromem. Proto také v jejich nitru mají mnohdy příbytek kouzelníci a šamani, daleko od vesnice vyhledávají meditační klid. V Súdánu některé vesnice používaly kmeny baobabu prstnatého jako hroby pro své blízké zemřelé. Na druhou stranu existují zprávy potvrzující určité "zneužití" baobabů. V severní Botswaně údajně stál baobab, v jehož nitru byl zřízen splachovací záchod, v Austrálii zase posloužil kmen Adansonia gregorii jako městské vězení. Naštěstí jsou tyto případy spíše kuriozitou, a nikoliv pravidlem.BAOBABÍ DUŠEVšichni lidé narození v krajích baobabů mají k těmto stromům zvláštní úctu a je úplně jedno, ve které části světa to je. Obzvláště pak Malgaši mají svůj život těsně spjatý s životem a s osudy těchto velikánů. Nejčastěji je nazývají renala nebo reniala, což v překladu znamená "matka lesa". Chovají k baobabům zvláštní úctu a nikdy je úmyslně nepoškozují. Vzhlížejí k nim jako ke stromům s duší a často jim přinášejí i oběti ve formě rýže nebo jiného jídla. V suchých oblastech jihozápadního Madagaskaru, kde bývá původní porost často vykácen, baobaby stojí a rostou dál.Vesničané si bohužel neuvědomují, že nejvíce škodí baobabům právě tím, že jim ničí jejich přirozené prostředí. Tento problém je natolik zásadní, že v místech s vykáceným lesem nedochází již k přirozené obnově společenstva a baobaby, které jsou jakousi páteří zdejších rostlinných formací, mají šanci stejně malou jako ostatní druhy. Domorodci mají doposud své matky lesa "v pořádku", stejně jako své vlastní představy a pohledy na tento svět. Do života i těch nejprostších domorodců se ale čím dál více začínají promítat neblahé prvky euro-americké kultury, a tak je možná otázkou krátké doby, kdy hodnoty přetrvávající stovky generací padnou během několika málo dalších let. To, co bylo dříve zapovězené, zakázané, nebo-li fady, se může nebezpečně brzy stát uznávanou společenskou normou.I v těch nejodlehlejších místech třeba jihozápadního Madagaskaru či východní Afriky se totiž domorodci dostávají do přímého kontaktu s pokřivenými hodnotami našeho světa. Je velká škoda, že před ním není nikdo z nás schopen uchránit Masaje, Vezy, Mahafaly, Antandroye, Sakalavy a další domorodé kmeny, a tím nepřímo i baobaby. Byť to jsou obři, proti člověku jsou stejně bezbranní jako plejtváci, velryby, sekvoje či sloni. Je totiž nad slunce jasnější, že baobaby tady budou tak dlouho, jak dlouho jim člověk ponechá šanci. Záleží však na tom, jak dlouho dostane při současném způsobu života od přírody šanci právě člověk...OCHRANA PŘÍRODYMá vůbec Evropan morální právo vyjadřovat se k ochraně přírody kdekoliv v Africe či v jiných zemích, kam jeho prodloužená ruka zasáhla a výrazně ovlivnila další vývoj v oblasti? Madagaskar patří totiž mezi státy, kde se vliv Evropanů projevil víc než kde jinde. Jednotlivé koloniální vlády se pak zasadily o určitou změnu prostředí nejen těžbou přírodních zdrojů, ale také nepřímo zvýšením počtu obyvatelstva. To je zřejmě největší problém ostrova. Asi každému je již zřejmé, že madagaskarská příroda nemá srovnání co do počtu endemických druhů a čeledí, ale také to, že je nesmírně křehká a snadno zranitelná. Tropické deštné lesy zmenšily svou rozlohu o více než 75 %, a jak vyplývá z posledních průzkumů, celých padesát procent z celkové ztráty připadá na posledních čtyřicet let. Na devastaci mají jistě velký podíl některé cizí těžařské společnosti, ale samotní domorodci vyvíjejí na lesy tak velký tlak, že úbytek původních ploch je každoročně dobře zaznamenatelný. Dřevní hmotu přemění v milířích na dřevěné uhlí, které v domácnostech prakticky stoprocentně nahrazuje hnědé uhlí či zemní plyn. Odlesnění nejen že přímo ohrožuje osud některých druhů rostlin a živočichů, ale podílí se také negativně na změně klimatu lokality. Svahy bez rostlinného pokryvu podléhají účinkům vodní eroze, a tak není vzácností, že celé části kopců odnese voda do moře. Často se stává, že destrukci podlehne i asfaltová silnice a stržené úseky musíte objíždět i několik hodin po ještě méně kvalitních cestách.Nedaleko biologicky velmi známého místa Perinetu existují sídla a sklady některých dřevařských firem. Osobně jsme navštívili vedení jedné francouzské společnosti a vzhledem k přísným pravidlům a nařízením malgašské vlády jsme dokonce nabyli dojmu, že takto sledované podniky napáchají menší škody než soustava vesnic, kde se organizovaně vyrábí dřevěné uhlí pro směnný obchod.Tisíce hektarů původních ploch, ať již lesů, nebo trnitého buše, změnily svou tvář zcela k nepoznání. Tam, kde došlo k vykácení lesa, byl porost často nahrazen nepůvodními druhy blahovičníků (Eucalyptus), které potřebují dosti lidské péče do doby, než budou pokáceny. V aridních oblastech na jihu ostrova je situace s introdukovanými druhy daleko složitější. Šíří se totiž už bez kontroly člověka. Zřejmě Evropané si přivezli s sebou na ostrov možná jako okrasné či jako užitkové některé druhy kaktusů z amerického kontinentu. Opunciím i cereusům se v suchých podmínkách neobyčejně daří a ze záměrně osázených ploch se už "rozprchly" do původních porostů, které na některých lokalitách dosti utlačují.Většina ploch, které jsou doposud biologicky cenné, je dnes podchycena mezinárodními ochranářskými organizacemi. Asi největší vliv má v zemi Světový fond na ochranu divoké přírody (WWF) známý svým znakem s pandou velkou v trojúhelníku. Všichni už dobře vědí, že pracovat na záchraně jednoho druhu je sisyfovská práce končící většinou bez valného úspěchu. Směr a strategie dnešní ochranářské politiky na ostrově, ale i jinde ve světě, jsou jednoznačné. Zachránit přírodní prostředí, ve kterém druh žije, zachovat jeho původní lokalitu. Teprve tento model má význam v celosvětovém ochranářském úsilí. Madagaskarská příroda si zaslouží pozornost jako cenné světové dědictví.Obyvatelé Madagaskaru jsou souhrnně označováni jako Malgaši. Jejich první předkové připluli na ostrov před dvěma tisíci lety na pirogách až z daleké Asie - z jihu Bornea. Teprve další vlna přistěhovalců pochází z blízké východní Afriky. Neexistuje typický Malgaš. Jak putujeme po ostrově, mění se i rysy místních obyvatel. Na západním pobřeží převládá vliv Afriky, na východě zase Asie. Navíc tu existuje na dvacet různých etnických skupin, které si dosud udržují svoje tradice a zvyky. Tito Barové nosí na hlavě typické klobouky kónického tvaru, Betsileové mají klobouky se čtyřmi rohy, Merinové ty své zase vyrábějí z rýžové slámy. Vezové žijí výhradně na mořském pobřeží a živí se rybolovem. Vše ostatní, co potřebují, vymění za ryby. Antandroyové vyrábějí dřevěné uhlí stále starým způsobem v milířích, jaké známe z pohádky Pyšná princezna. Betsileové jsou vyhlášení řezbáři a stavitelé terasovitých rýžových políček. Bezanozanové nosí africké účesy. Z řad Merinů vždy přicházeli králové a královny a zajímavý je tak jejich kastovní systém. Tanalové jsou zemědělci, zejména pěstitelé kávy. Název kmene Tsimihety znamená "ti, kteří si nestříhají vlasy". Po smrti sakalavského krále se totiž odmítli ostříhat, což byl běžně přijímaný zvyk, kterým poddaní dávali najevo soustrast.Různobarevný pruh látky zvaný lamba má pro domorodce velký význam. Předně je základním prvkem šatníku, a to nejen žen, ale i mužů. Má však řadu významů. Tzv. lamba maitso bývá zelená a značí smutek nositele. Pokud konec lamby ovázané kolem těla visí na pravém rameni, znamená to totéž. Sakalavové a Antakaranové nosí pestrobarevné lamby a ženy je často používají pro nošení dětí během nakupování, procházek a práce na poli. Pokud uvidíte Malgaše v červené lambě (lamba mena), jedná se o člověka váženého, hodného autority předků. Tato lamba (která však nemusí být vždy červená - na to si dejte pozor, budete-li si ji kupovat jako suvenýr, abyste nebyli pro smích) je totiž pohřební oděv. Kult předků je velmi důležitou součástí duchovního života Malgašů. Na náhorní pahorkatině je rozšířena famadihana. Je to slavnost začínající otevřením hrobky (obvykle po jednom až dvou letech od pohřbu) a přebalením ostatků zemřelého do nové lamby. Poté jej pozůstalí nosí po vesnici, ukazují mu, kdo si postavil nový dům, kdo si koho vzal, zkrátka seznámí ho se vším, co se událo nového od jeho smrti. S rozvíjející se leteckou dopravou se objevily snahy ukazovat zemřelým i vzdálenější příbuzné. To se však nelíbilo letecké společnosti, a tak se na letištích objevil nápis: "Je zakázáno cestovat se svými mrtvými." Famadihana končí až pozdě večer, kdy jsou ostatky uloženy do rekonstruované hrobky. Teprve v tu chvíli se zemřelý stává váženým předkem.Přibližně po šesti hodinách se střídá přiliv a odliv. Na jihozápadě Madagaskaru činí rozdíl hladin 7 metrů. Vzhledem k velmi pozvolnému klesání pobřeží tak moře ustoupí při odlivu o několik kilometrů. Při tom odhalí špičatou krásu vzdušných kořenů mangrove - průkopníků to souše. Mangrove je souhrnné označení několika rodů stromů rostoucích na mořském pobřeží. Jejich chůdovité a vzdušné kořeny zachytávají naplaveniny a bahno. Semenáčky mangrovů rostou velice rychle - dva centimetry za hodinu, a když dosáhnou výšky jednoho metru, jsou již plodné. Pod postupujícím porostem se tvoří pevná zem.Mahafalové byli kdysi obávaní bojovníci. Žádný Evropan si na jejich území před několika sty lety nemohl být jistý svým životem. Dnes jsou to mírumilovní chovatelé dobytka zebu. I když loveckého ducha nezapřou. Tento muž si nese k večeři tenreka - malého hmyzožravého savce, který se svými zvyky i vizáží trochu podobá našemu ježkovi.Malgaština patří do austronéské jazykové rodiny, tedy mezi jazyky, kterými se mluví převážně v jihovýchodních oblastech Asie (např. javánština, balijština, sundánština, batacké a dajacké jazyky, malajština, malajsijština, indonéština, tagalština–filipínština ap.). Stejně jako lidé přišla na Madagaskar z ostrovů Indonézie. Podle Otto Ch. Dahla, jazykovědce, který zasvětil malgaštině celý svůj život, je nejpříbuznějším jazykem řeč kmene Ma’anyan, který žije na Kalimantanu (Borneu). V časech království Šrívidžaja (asi v 7. století po Kristu) se odtud lidé začali stěhovat stále dál na západ. Během své pouti byl ma’anyanský lid jazykově ovlivňován řadou jiných etnik. V dnešní malgaštině lze vystopovat vlivy malajštiny, arabštiny, sanskrtu a v moderní době i některých evropských jazyků, zejména francouzštiny. Malgaština je zajímavým a hned v několika směrech obdivuhodným jazyke. Zarážející je její uniformita. Přestože na ostrově žijí nejméně na dvě desítky rozdílných etnik, liší se jazykově jen velmi málo nebo vůbec ne. Nejodvozenějším dialektem malgaštiny je asi jazyk Tsimihetů. Malgaština je pozoruhodná některými svými gramatickými zvláštnostmi. Cizince ihned zarazí (ba pobaví) nezřízená délka mnoha slov. Hlavní metodou slovotvorby je totiž skládání. Mnohá slova tedy v sobě vlastně skrývají celou větu. Pojem my může mít v malgaštině dvě podoby. Buď do my zahrnu i toho člověka na kterého mluvím nebo ne – v tom je v malgaštině rozdíl. Poněkud složitější a méně přehledná je v malgaštině lokalizace předmětů. Pro české tady a tam má malgaština 14 různých slov, přičemž každé zcela jasně vymezuje, jak daleko a kterým směrem se ukazovaný předmět nachází. Na druhou stranu malgaština postrádá řadu mluvnických kategorií běžných v češtině i jiných evropských jazycích. Podstatným jménům např. chybí nejen možnost skloňování ale „nejsou schopna vytvořit“ ani množné číslo a rod. Malgaština se po značnou část své existence opírala pouze o ústní tradici. Madagaskařané si v povídání, prozpěvování, přednášení, řečnění a žvanění doslova libují. Jen málokterý národ pěstuje svůj jazyk s takovou pečlivostí. Řečnická dovednost je vysoce ceněna. Není proto divu, že během věků vzniklo mezi lidmi obrovské množství pohádek, pověstí, legend, přísloví a jiných podobných příběhů. Tomu, co si představujeme pod pojmem báseň se velmi podobají merinské hainteny. Příslovím se ma Madagaskaru říká ohabolana a třetí důležitou součástí ústní tradice jsou kabary – shromáždění rodu, klanu nebo vesnice. Pověstná byla kabary některých malgašských králů. Proslavil se jimi třeba i panovník – sjednotitel, Andriamanpoinimerina. Bez kabary se nemohla konat ani žádná důležitější událost v rodině nebo ve vesnici. Madagaskar je pozoruhodnou zemí. Leží sice nedaleko afrických břehů, ale jeho příroda má velmi silné vazby na Asii a Jižní Ameriku. Lidé pocházejí z indonézských ostrovů a i jejich jazyk je jasně zakotven v Malajskopolynézské (či Austronézské) jazykové rodině. V historii měly na Madagaskar význačný vliv zejména Arabové a Evropané, méně již různé africké kultury. Dá se říci, že Madagaskar je doslova kulturní křižovatkou, uzlovým bodem, v kterém se potkávají lidé a jejich zvyky. Přesto si obyvatelé Madagaskaru zachovali jednotný jazyk a i jejich kultura a zvyklosti jsou si dosti blízké. Přesto však existují odlišnosti. Nejsou však natolik výrazné, jako třeba v sousední Africe. Zřejmě právě proto si těchto odlišností lidé málo všímají. Hovoří-li se nebo píše-li se někde o některých zvycích, tradicích, praktikách či dokonce historických událostech, ke kterým na Madagaskaru dochází, téměř nikdy autoři takových výroků nebo textů nerozlišují jednotlivé oblasti a etnické skupiny a neberou vůbec zřetel na jejich odlišnosti. Často se dočtete třeba o pohřebních sloupech aloalo. Tam sice bývá většinou uvedeno, že je vyrábějí Mahafalové. Vzápětí však bývá pojednáno o famadihaně (rituální exhumaci předků), což je ovšem zvyk Merinů (a ještě některých národů na centrální vrchovině), ale rozhodně jej nepraktikují Mahafalové. Populární jsou také erotické skulptury umísťované na hrobech – většinou se však již nedozvíte, že je až na výjimky vyřezávají jen Sakalavové. Taktéž pojednání o historii Madagaskaru se mnohdy omezuje vlastně jen na dějiny Merinů, kteří sjednotili a po určitý čas spravovali celý Madagaskar. Historie ostatních národů - snad až na Sakalavy - bývá opomíjena. Chtěli bychom se na těchto stránkách věnovat kultuře Madagaskaru tak, jak to začíná být obvyklé až v 90. letech 20. století, kdy se začíná nápadně rozrůstat detailní a precizně zpracovaná anglosaská literatura o nejrůznějších otázkách a problémech historického vývoje na ostrově, kdy začínají vycházet dobře zpracované překlady původní malgašské literatury včetně tradičních literárních útvarů a kdy etnografické výzkumy začínají dosahovat skutečně dobré úrovně. Pokud jde o literaturu, vynikají Merinové nad všemi národy Madagaskaru. Těžiště jejich slovesné tvorby je v ústním podání – ostatně podobně jako všude jinde na ostrově. Přesto ale hrálo v historii kultury významnou úlohu i písmo. Zejména v posledních dvou stoletích vděčíme mrtvému záznamu za uchování mnoha tradic; hlavně těch, které by bez psané podoby už dávno zmizely ze světa. První, kdo začal na Madagaskaru používat písmo nebyli Merinové. Vyplývá to i z logiky věci, uvědomíme-li si, že Madagaskařané nikdy nevytvořili vlastní zápis jazyka, ale vypůjčili si abecedu z ciziny. A Merinové jakožto národ vnitrozemský měli vždy do světa trochu dále než jejich přímořští sousedé. Pokud je známo, nejstarší rukopisy v malgaštině jsou psány arabským písmem a pocházejí od Antanosů a zejména Antaimorů, dvou národů žijících při jihovýchodním pobřeží ostrova. Přišli na Madagaskar jako jedni z posledních a svůj původ odvozují od Arabů. K arabskému odkazu se živě hlásí zejména dva význačné klany Antaimorů – Antaionové a Antalaotrové. Právě oni stáli u kolébky náboženských a věšteckých tradic Antaimorů. O něco později v historii se v královské linii prosadil i klan Anakara, který dodnes používá vlastní tajný jazyk založený na arabštině. Přesněji stanovit příchod Antaimorů na Madagaskar není zřejmě možné. Musel se však odehrát někdy mezi 13. a 17. stoletím. Nejstarší psané literární památky Madagaskaru však ukazují spíše k prvnímu číslu v uvedeném rozmezí. Jmenují se sorabe (čili velké spisy nebo významné spisy; z arabského surat a malgašského be – velký) a byly psány arabským písmem na zvláštním papíře vyrobeném z kůry stromu havoha.1) Dodnes jich existuje velké množství. Velmi vzácné jsou však sorabe starší než 300 let. Dva vůbec nejstarší rukopisy jsou z náboženských důvodů přísně střeženy a nikdy prozatím nebyly zapůjčeny k prozkoumání historikům či etnologům. Odhaduje se, že pocházejí z 15. nebo 16. století. Umění zápisu malgaštiny v arabském písmu se dochovalo až do našich dnů. Např. O. M. Chapman se ve svém zasvědceném cestopise z roku 1944 (cestu podnikl r. 1939) zmiňuje o sorabe, které mu před jeho zraky sepsal a pak i daroval malgašský přítel. Je pravděpodobné, že ještě dnes žijí lidé, kteří umějí napsat sorabe. Jejich řemeslo však jistojistě zaniká. Texty sorabe jsou dvojího typu – historické a náboženské. V historických se nejčastěji píše o arabském osidlování Madagaskaru, o životě usedlíků a o vztazích v jejich rodinách. Hodná pozoru jsou některá genealogická sorabe. Obsahují precizní datování mnoha historických událostí. Je zajímavé, že kromě patrilineárního záznamu, který je pro Araby obvyklý, jsou v nich někdy zapsány i matriarchální rodové linie. Některé z historických rukopisů se také zmiňují o prvních kontaktech s Evropany a popisují i boje a půtky Antaimorů s okolními kmeny. Duchovní a náboženská sorabe obsahují výňatky z Koránu a příslušné konentáře. Spíše než čistým poselstvím islámské víry jsou však pestrou koláží úryvků ze svatého písma a tradiční malgašské věrouky. Stěžejní množství sorabe se však věnuje magii. Popisují různé okultní praktiky, zaznamenávají magické formule a zaříkadla (soratsy) či magická čísla (talasimo a matsaraba). Početné jsou také rukopisy astrologické a texty týkající se sikidy.2)
Za vlády Andrianampoinimeriny (1783–1810; viz I. díl) Antaimorové významně zasáhli i do života Imeriny. Mnoho osob z klanu Anakara přicházelo ke dvoru merinského panovníka a přinášeli s sebou znalost písma. Psát arabským písmem se naučil i Andrianampoinimerinův následník Radama I. Od evropských misionářů však získal také znalost angličtiny a pronikl i do tajů latinské abecedy. Spolu s reverendem D. Jonesem vypracoval první malgašskou gramatiku a stanovil ortografická pravidla pro zápis své rodné řeči latinkou. Malgaština dostala své písmo. Stalo se tak s konečnou platností dne 26. března 1823, kdy panovník zvláštním dekretem ustanovil hovštinu jako úřední jazyk království. Hovština je malgašský dialekt, kterým se hovoří v centrálních částích ostrova, zejména v zemi Merinů, jimž se také někdy nesprávně říká (a hlavně říkalo) Hovové. Původně však výraz Hova označoval v merinské společnosti pouze některé kasty. V každém případě – dialekt z madagaskarské centrální vrchoviny dal základ spisovnému jazyku, který se užívá dodnes. Ortografická pravidla zavedená panovníkem vypovídají i o jeho diplomatickém nadání. Musel čelit tlakům z mnoha stran, neboť do jeho země houfně přicházeli misionáři různých církví z různých států. Nejsilnější hlas měli tehdy ještě Angličané, ale hned za nimi v těsném závěsu byli Francouzi. Radama proto rozhodl, že se souhláskami se bude nakládat po anglicku, ale samohlásky s výjimkou „o“ se budou užívat jako ve francouzštině. V Antananarivu začaly vyučovat misionářské školy a během čtyř let (do roku 1827) umělo číst a psát již asi 4000 Malgašů. Od té doby počet písmaznalých neustále stoupá. Dnes má Madagaskar na africké poměry překvapivě malou negramotnost – jen asi 10–15 % v závislosti na pohlaví, na konkrétním regionu ap. Jak bude ještě zřejmé z následujících pokračování, malgaština stojí a padá s mluveným projevem. Je květnatým a bohatým jazykem, který dává řečníkovi netušené možnosti. Lze si s ní pohrávat, využívat jemných nuancí, splétat a rozplétat předlouhá slova a využívat skrytých dvojsmyslů. I všední hovor může v malgaštině znít jako báseň a mnohdy tak také opravdu zní. Lidé z Madagaskaru jsou povídaví, rádi řeční a rozprávějí. Asi právě proto je malgaština tak bohatá a ohebná. Povídaví lidé takový jazyk potřebují. Psaná podoba jazyka bude na Madagaskaru vždy druhořadá. Přesto nelze její význam podcenit. Dnes, v době, kdy citliví lidé s hrůzou sledují, jak mizí osobitá kultura jednoho národa za druhým, plní písmo nenahraditelnou archivní funkci. I na Madagaskaru již lecos zachránilo. Mnohé příběhy, legendy, verše či přísloví přežily do dnešních dnů jen díky tomu, že mohly být uchovány v knihách. Osobně se ale domnívám, že psaná legenda, už vlastně není legendou a psané kabary je jen stínem toho vyprávěného. 1) Strom rodu Rhopalocarpus z čeledi Rhopalocarpaceae. K výrobě papíru byly zřejmě využívány různé druhy, nejčastěji však asi R. coriaceus. 2) Sikidy je systém věšteckých praktik, který předvídá budoucnost podle semen fano (Piptadenia chrysostachys). Ta jsou rozhozena věštcem (mpisikidy), který pak vykládá budoucnost podle obrazce, jejž rozhozená semena vytvoří. Vše se opírá o složitý systém sudeb (vintana) v nichž má svůj symbolický význam prostorové uspořádání předmětů ve světě. Do všeho se zaplétá kalendář, periody dne, ap. Celý systém je velmi složitý a vyžadoval by vlastní podrobné pojednání. Z dějin merinské literaturyaneb O zemi, kde lidé rádi povídajíI přes nesporný význam všech psaných pramenů, měla na Madagaskaru ústní tradice hlavní slovo až do 19. století, a dá se říci, že v mnoha směrech jej má dodnes. Byla vždy neobyčejně bohatá a rozmanitá jak v prozaických tak poetických formách. Ačkoliv byla mnohá vyprávění zaznamenána, je dnes značná část nenávratně ztracena. Na rozdíl od mnoha jiných zemí měl Madagaskar celkem štěstí na sběratele a „zapisovatele“ lidové slovesnosti. Zároveň však právě na nich leží odpovědnost za mnohou nenahraditelnou ztrátu. V 19. století působily na ostrově misie četných křesťanských církví. Významné postavení měli především protestanti . Na jednu stranu se význačnou měrou zasloužili o shromáždění a publikování mnoha pokladů ústně tradované literatury, na straně druhé však na jejich hlavy padá i odpovědnost za „cenzuru“. Puritánský duch viktoriální morálky velel všem jinak pečlivým a pilným sběratelům, aby ze svých unikátních sbírek nemilosrdně odstranili vše, co by se snad jen náznakem vztahovalo k erotice, hygieně či dalším tématům, která byla pro tehdejší Evropany tabuizována. Stačila třeba jen zmínka o ptačím trusu – zcela nepodstatná ve stavbě příběhu – a celé dílo bylo zavrženo jako nečisté. Vzhledem k tomu, že se značná část merinské prózy a ještě více poezie vztahuje k ústředním tématům lásky (a k ní erotika neodmyslitelně patří), muselo být „nečistých“ příběhů a básní nezměrné množství. Norský misionář reverend Lars Dahle v předmluvě k Specimens of Malagasy Folklore (Antananarivo, 1877) píše: „Ačkoliv je tato sbírka vydávána jen pro účely soukromého využití, domnívám se přesto, že bylo nutné vymýtit vše, co by mohlo být chápáno jako špinavé. Tím se ovšem sbírka značně zredukovala, zejména co se týče pořekadel a hádanek. Přesto si nejsem zcela jist, zda na některých místech nečíhají skryté nečisté věci, neboť je někdy nanejvýš obtížné odhalit, jaké asociace a dojmy se mohou skrývat v záhybech zdánlivě zcela nevinných slov a frází.“ Smutné je, že takový přístup vedl nejen ke ztrátě mnoha hodnot, ale ve svém důsledku navíc i k nepochopení nebo zcela chybné interpretaci některých oblastí života a myšlení lidí z Madagaskaru. Merinská prózaV krajích Imeriny se rozvinuly dva hlavní prozaické žánry – angano a tantara. Při zběžném povrchním pohledu je význam obou slov takřka totožný. Zatímco angano bývá používáno ve významu příběh, bajka, povídka; tantara bývá překládán výrazy historka, příběh, legenda, vyprávění. Struktura a obsah bývá u obou žánrů vskutku v zásadě stejný. Výrazný rozdíl je ovšem v tom, že tantara je vždy spojen s nějakým konkrétním vládcem a s dobou jeho vlády, byť šlo často jen o panovníka místního významu. Tím je de facto zasazen do skutečnosti a mívá jistou historickou hodnotu. Angano nejsou takto omezeny a mívají spíš mytologický charakter. Obsah obou typů vyprávění může být vysoce rozmanitý, od hrdinských příběhů až k pohádkám pro děti. Třetím narativním typem literatury jsou arira – směšné příběhy, vtipy, bajky o zvířatech ap. Nemají rozhodně takovou kulturní a náboženskou váhu jako angano a tantara. Dodnes nejvýznamnější sbírku příběhů a legend shromáždil francouzský misionář otec Callet v poslední třetině 19. století. Jmenuje se Tantara ny andriana eto Madagasikara, což znamená Příběhy králů Madagaskaru. Obsahuje neskutečné množství informací sesbíraných od lidí žijící v době, kdy tradice ústního předávání příběhů byla ještě živá. Dozvídáme se z ní historické a genealogické údaje spojené s panováním všech králů a vládců. Je v ní i spousta údajů snad skutečně o všech aspektech života Merinů. Najdou se v ní tak odlišná témata jako je pěstování rýže a zakládání rýžovišť, medicína a farmakologie, právní otázky, astrologie, metalurgie, fanorona , věštění osudu, atd., atd. Jednoznačně lze říci, že Tantara ny andriana (jak bývá název zkracován) jsou dnes nejhodnotnějším a nejbohatším zdrojem informací o Imerině, jaká byla před příchodem Evropanů a křesťanství. Na Madagaskaru nikdy nevzniklo něco, co by se dalo označit za svaté písmo; nic na způsob súter Koránu nebo knih Bible. Náboženské věrouce Malgašů se prostě nikdy nedostalo písemné kodifikace. Nouze o duchovní texty ovšem nikdy nebyla. Omezují se však hlavně na modlitby (tonombavaka) užívané při různých rituálech. Někdy bývají přeříkávány jen vduchu nebo sotva slyšitelným šepotem, jindy naopak hlasitě deklamovány nebo vyzpěvovány. Příležitosti k použití modliteb mohou být rozmanité. Některé jsou určeny spíš do rodinného kruhu. Tradiční malgašské domy jsou k takovým soukromým rituálům uzpůsobeny. Jejich prostorová orientace je přesně určena a podle ní jsou i jednotlivé stěny a rohy domu vyhrazeny různým úkonům a účelům. Modlitbám slouží kout severovýchodní, který se jmenuje zorofirarazana. Jiné modlitby jsou určeny k veřejným ceremoniálům. Pronášejí se např. při obřízce nebo během famadihany (rituální exhumace mrtvých předků). Mohou být také použity při obětování zvířat. Asi nejdelší modlitby se používaly při rituálu tangena (rozsuzování sporu pomocí jedu, boží soud) nebo na ochranu bojovníků jdoucích do kmenových válek. 1) Prostorové uspořádání domu, vesnice a světa vůbec, na to napojený kalendář a vnímání času, s tím spojené rituály, věštby, astrologie ap. jsou další velice zajímavou a složitou stránkou merinského života. Jak chudák bohatého oklamalŠli jednou syn boháče a syn chudáka klást pasti na ptáky. Syn chudáka chytil dva ptáky a druhý ani jednoho. Povídá bohatý syn chudému: „Prodej mi ptáky, které jsi chytil!“ Chvíli smlouvali a nakonec se dohodli vyměnit ptáky za dva býky zebu. To se synovi chudáka zalíbilo. Druhý den šel znovu do lesa, ale vrátil se s prázdnou. Přišel ke svému domu a vidí - oba jeho zebu pošli. Jeden leží v chlévě, druhý u vrat. Podivil se syn chudáka a posmutněl. Pozval své rodiče a povídá jim: „Stáhněte z býků kůži, napečte mi placky - spoustu placek -, vykujte ostrý nůž, přineste flétnu a když to všechno uděláte, zašijte mne do kůže tak, abych byl podoben na živého zebu. Potom mne odneste do chýše boháče, ukažte mu vycpaninu, chvalte ji a proste,: »dej, ať náš býk krásně hovoří«.“ Otec s matkou přinesl vycpaninu k boháčově domu, jak mu přikázal syn a začal ji chválit: „Dobrý býk, krásný býk, moudrý a obratný. Náš nejoblíbenější překrásný býk. Dej, ať promluví, ať zazpívá!“ A z nitra kůže zapěla flétna. Podivil se boháč a začal se o býka zajímat. Smlouval, chtěl mít zpívajícího býka za každou cenu. Rodiče chudáka souhlasili s prodejem býka za sto ariary a sto obyčejných býků. Býka prodali, odešli domů s penězi a hnali před sebou stádo býků. Přišel večer a boháč praví: „Dej, ať můj býk krásně zpívá!“ Znovu uslyšel flétnu a jeho radost byla veliká. Avšak když přišla noc a vše v domě boháčově usnulo, rozřezal chuďas kůži a utekl domů. Ráno boháč opět prosí zebu, aby zazpíval. Kdo však zapěje, když chytrák utekl pryč!!? Boháč se rozlítil. Pochopil, že vyhodil celé své bohatství za nic. Když syn chudáka přišel domů, řekl rodičům: „Vidíš, maminko?! Vidíš, otče?! Chudoba, je-li chytrá, přiměje i býka zpívat!“ Čestní lidé neumírají zbytečněŽila jednou jedna žena s dcerkou. Byly velmi chudé. Živily se jen rybami, které nalovily. Na svou bídu však nedbaly a nic cizího si nikdy nevzaly. Jednou lovily ryby na rýžových polích a zastihla je tam noc. Dcerka se chtěla vrátit domů, naříkala a bědovala až povídá matce: „Bojím se, maminka. Již padla noc a my jsme zůstaly samotné na rýžovišti.“ Matka se ji snažila upokojit a povídá: „Neboj se, dcerko, čestní lidé nikdy zbytečně neumírají.“ Právě v té době šli kolem čtyři darebáci, dva zloději, vrah a čaroděj. Dcerka, jen je uviděla, polekala se hrozivě a šeptá: „Pojďme a utečme, maminko. Bojím se, že nás zabijí!“ Matka ale nesouhlasila a odpověděla: „Neboj se dcerko, dobří lidé nikdy nezemrou nadarmo.“ Zločinci přišli blíže ale matku s dcerkou nenapadli. Viděli, že ženy mají jen málo šperků a proto řekli: „Prodáme ty ženy a rozdělíme se o peníze.“ Odvedli matku i s dcerou do lesa do jeskyně, kde měli svůj domov. Jeden ze zlodějů se vypravil hledat někoho, kdo by odkoupil zajaté ženy. Čaroděj začal vařit rýži, ale vstoupila mu na mysl jakási zlá myšlenka. Chtěl mít ženy jen pro sebe i očaroval rýži. Vrah také chtěl obě jen pro sebe, vzal nůž a chtěl čaroděje zabít. Nakonec oba nešťastníci vykonali své zlo. Vrah probodl čaroděje nožem. Později dostal hlad, snědl rýži a mrtvý padl k zemi. Uviděla to matka a povídá své dceři: „Vidíš, dcerko. Vyplnilo se vše, co jsem ti řekla. Čestní lidé nadarmo neumírají.“ Sebraly všechno jmění, nakradené zločinci a v ten okamžik se staly bohatými lidmi. Utonul při lovu úhořůPovídá se, že Rafotsibe byla ženou velice chudou. I stalo se, že jednou neměla ani ona ani dvě její dcerky po čtyři dny nic v ústech. Vůbec nejedly až od hladu osleply. V tom čase se také konaly velké trhy a chudá žena se tam se svými dětmi vypravila, aby prosila o milodary. Přišly na trh a brzy dostaly kousíček zlaté mince. Nakoupily si tedy jídlo. Zalíbilo se jim to a začaly chodit na trh žebrat peníze často. Jednou se však zdržely déle než obvykle a noc je zastihla ve městě. Přepadli je lupiči; osm, deset mužů, všichni s kopím a nožem. Povídají, nepůjde-li Rafotsibe s nimi, zabijí ji. Chudá žena se nechtěla rozžehnat se životem a z donucení tedy šla i se svými dcerkami za zloději. Ti je odvedli do lesa a rozhodli se je prodat do otroctví. Nejprve však učinili Rafotsibe svojí otrokyní a obě její dcerky si vzaly k sobě jako ženy. Uplynuly tři měsíce a zloději se znovu vypravili loupit. Zajali mnoho lidí a všechny je zabili. Obě dcery chudé Rafotsibe se staly velmi bohaté, protože lupiči - jejich manželé - vzali zabitým lidem všechen jejich majetek. Rafotsibe bylo těžko u srdce i vypravila se ke králi, třebaže cesta k němu byla velice, převelice dlouhá. Lidé poznali, že Rafotsibe je čestnou ženou a zaradovali se. Ona i její dcerky se zalíbily i králi. Velice je chválil a zloděje přikázal pochytat. Tak zahynuli lupiči, kteří zajali Rafotsibe. Jinými slovy: rybář, který utonul, když lovil úhoře. O lítosti, která dlouho nepřicházíJednou dávno, opravdu velmi dávno zachvátil zemi hlad a stará Rafotsibe se s jednou ze svých dcer a se svým zetěm vypravila do dalekých krajů hledat obživu. Za dlouhou dobu přišli do krajiny přebohaté na potravu. Zůstali bezradní nevědouce co podniknout. Jen se ze všeho radovali. Až povídá Rafotsibe: „Co ty si myslíš, dcerko? Je zde tak neuvěřitelně mnoho jídla...“ „Nevím, maminka,“ odpověděla dcera. „Nic si nemyslím. Nemám žádný názor. Ty jsi z nás nejstarší a ty tedy musíš za nás myslet.“ „Tak je to správné dcerko,“ pochvaluje si Rafotsibe. „Chcete-li znát můj názor, vězte, že si myslím, abychom si vzali co nejvíce rýže. Ty zeti ji poneseš na ramenou, my ženy na hlavě.“ Zeť ji odpověděl: „Budiž, matičko. Souhlasím, i když cesta zpátky je velice dlouhá a není jasné, co vlastně nakonec domů doneseme. Jen se zbytečně unavíme.“ Schválili jeho myšlenku a řídili se jí i nadále. Po několika dnech Rafotsibe navrhla: „Postavíme si všichni tři společně dům a budeme tu žít.“ Děti ji odpověděli: „Přepadnou nás zde zloději, maminko. Vždyť je to pustina bez lidí.“ Ani tento její návrh se tedy nesetkal s ohlasem a Rafotsibe proto znovu navrhuje: „Mohlo by tu být skutečně mnoho lupičů, pravda. Proto tu také asi nežijí lidé, třebaže je tu jídla, co hrdlo ráčí.“ Rafotsibe hovoří dále a znovu všem navrhuje: „Zůstaňme zde, děti, a postavme dům. Jestliže nás zloději přepadnou, nebude to zas taková pohroma.“ Zeť s ní souhlasil, ale dcera ne: „Nebudu žít v takové pustině. Raději půjdu odsud!“ Matka se rozhněvala a povídá zeti: „Pojď, synku, usadíme se tu. Kdo by chtěl odejít z tak bohaté země. A přijdou-li zloději, nepoděsí nás.“ „Správně, matičko,“ souhlasil zeť. „Když nám bude úzko, schováme se do rýže. Nezabijí-li nás – dobře, zabijí-li – co naděláš. Taková je jistě naše sudba.“ „Výborně,“ přikyvuje Rafotsibe, „umřít v bohatství - není nic lepšího: král nás pochválí, lidé oslaví.“ Dcerka však s nimi stále nesouhlasila a vyčítala matce i muži: „Vy jste se skutečně zbláznili. Chcete se ujíst k smrti?!“ Matka se znovu rozhněvala a pravila: „Hloupějšího člověka než jsi ty nenosí svět. Bez jídla přeci umře člověk ještě rychleji!“ A zeti povídá: „Pojď, hodíme ji do propasti.“ Chytli ji a vhodili do propasti. Dcerka se však nezabila, jen si zlomila nohu. V tu dobu šli kolem tři lidé a ptali se: „Proč tě vrhli do propasti?“ Děvče odpovědělo: Šla jsem s matkou a s mužem z kraje, kde je velký hlad. Přišli jsme do této země bohaté na potravu ale i na darebáky. Matka s mužem tu chtěla zůstat a žít natrvalo, ale já jsem s nimi nesouhlasila, protože je tu nejen mnoho jídla ale i nebezpečno. Prosila jsem je, aby se vrátili domů, ale oni se rozlobili a svrhli mne do propasti. Uslyšeli to poutníci i byli velice rozhořčeni vidouce těžkou dívčinu situaci. Rozhodli se jí pomoci a vyrobili nosítka, aby ji mohli odnést. Povídá se, že obyčej nošení lidí na nosítkách vznikl právě v této době a díky tomuto příběhu. Přinesli děvče do rodné země. Všichni její příbuzní byli velice šťastni, děkovali poutníkům a obdarovali je penězi. Když slyšeli, co jí udělala matka se zetěm, posmutněli a řekli: „Vždyť ji mohli i zabít!“ Odtud, praví se, pochází přísloví „Neustupuj, i kdyby tě matka s mužem prosili. Každý člověk má svůj rozum.“ Tchýně se zetěm si mezitím dobře žili... a tloustli. Jednou však přeci přišli zlí lidé a vyhnali je z bohatého kraje. Tehdy si Rafotsibe vzpomněla na slova své dcerky a povídá zeti: „Teprve nyní toho lituji, synku. Stalo se nám vše tak, jak předpověděla tvá žena. Ale zeť ji odpověděl: „Dříve jsi měla litovat, matičko. Nyní je již pozdě.“ Proto lidé od těch dob říkají: „Lítost dlouho nepřichází a proto také dlouho neodchází.“ Bibiolo aneb velké zvíře a chytré dětiSlyšte, slyšte všichni! Povíme vám zajímavý příběh! Příběh o Bibiolo Bibiolo žral vše. Nikdo nemohl nikde najít nic k snědku. Jednou však šla jedna žena po dlouhé, předlouhé cestě a uviděla strom s velice podivnými plody. Najedla se jich sama a několik košíků přinesla i svým dětem. „Maminko,“ řeklo nejmladší ze tří dětí, „řekni nám, kde jsi našla ty plody. Šly bychom je posbírat.“ „Řeknu vám kde, děti. Musíte jít po velmi dlouhé cestě a ta vás dovede ke stromu. Jen nesmíte jít po cestě, která vede k Bibiolo.“ „Dobře!“ odpověděl nejmladší syn a děti se vydaly na cestu. Šly dlouho, ale nakonec našly pustou cestu. „Po této cestě musíme jít,“ rozhodli se, „tam najdeme strom.“ Šly tedy po oné cestě a přišly ke stromu, který ohýbal své větve pod tíhou plodů. „Nu, teď se teprve nasytíme!“ řekl nejstarší. „Dlouho jsme měly hlad a teď budeme jíst. Našly jsme ten strom...“ „Našly jsme ho! Našly!!“ rozkřičely se děti a začaly zpívat a tancovat. Tu prostřední bratr povídá: „Řekni mi starší bratře, řekni mi ty mladší. Vždyť jsme nešli po správné cestě. Tady žije Bibiolo. Všechny nás sežere. Ale on tu není a my jsme živí. Ničemu nerozumím.“ Mladší bratr odpověděl: „Čemu nerozumíš?! Nyní jistě přijde Bibiolo!“ Ale starší řekl: „Nic se nám nestane. Vždyť jsme našli strom s plody a budeme teď syti.“ „To je pravda,“ souhlasil prostřední a povídá. „Mladší bratr je ještě hloupý. Proč si myslí, že jsme šli po cestě, která vede k Bibiolo?“ „Možná, že jsem ještě hloupý,“ namítl nejmladší, „ale tento podivný strom nemůže patřit nikomu jinému než Bibiolo. Ale co je nám do toho. Pojďme jíst!“ Avšak jen vylezli na strom, objevil se Bibiolo. „Darebáci!“ křičel, „trhají mé plody!“ Děti zabědovaly: „Bibiolo nás sní.“ Bibiolo jim hrozí: „Slezte dolů!“ „Ne. My neslezeme,“ odpovídají nejmladší a nejstarší z bratrů. „Snědl by jsi nás.“ A prostřední povídá: „Ne, my se nespustíme.“ Nejmladší navrhuje: „Pojďte bratři, slezeme. Snad se nám podaří utéct.“ „Lezte. Lezte, děti,“ povídá Bibiolo něžným hlasem. „Já vás nesním.“ I slezly tedy děti ze stromu. Bibiolo je odvedl do své chatrče a přikázal matce, aby si je prohlédla. „Prohlédni si je pečlivě, matičko,“ povídá. „Jen trochu ztloustnou, sním je.“ Pak odešel na lov. Každý den odcházel z domu a každý den večer se vracel do chatrče. Přinášel různá zvířata a podával je dětem. Říkával: „Jezte!“ Ale děti stále odpovídaly: „My nebudeme jíst taková zvířata. Naše potrava, to jsou tenreci, med a batáty a ne pořád jen lemuři. Ty my nejíme.“ „Dobře,“ souhlasil s nimi Bibiolo, „Jezte, co se vám zlíbí. Já sním zbytek.“ A v okamžiku sežral všechna zvířata. Jednou večer povídá Bibiolo matce: „Nejstarší a prostřední jsou již dost vykrmení. Už je můžeme sníst. Nejmladší je stále ještě hubený. Nějak jej nemůžu vykrmit.“ Uslyšel to nejmladší bratr a povídá ostatním: „Bibiolo se rozhodl nás sežrat. Přestaneme jíst, zhubneme a Bibiolo nám dá pokoj.“ „Stále škodíš!“ odpověděli mu bratři. „Stále křísíš bídu!“ Tehdy řekl nejmladší z bratrů: „Nevěříte? Poslechněte sami.“ Toho večera uslyšeli hlas Bibiolo všichni tři. Nejmladší prosahal dva starší bratry a řekl: „Ano, jsou dostatečně vypasení.“ Potom prohmatal i nejmladšího a řekl: „Tenhle chudáček je jen samá kůže a kost.“ Teprve teď pochopili i starší bratři záměry Bibiolo. Následujícího dne vzali tři džbány – jeden s rýží, druhý s medem a třetí s kukuřicí. Jen odešel Bibiolo na lov, utekli. Cestou uviděli pichlavou trávu i prosili ji: „Pichlavá trávo, rozpíchej nohy Bibiolo máš-li matku a otce. Jsi-li však bez rodu a plemene, propusť ho. Bratři byli již daleko, když Bibiolo odhalil jejich útěk. Jal se je stíhat, ale pichlavá tráva se mu zabodla hluboko do nohou. Bibiolo se musel vrátit zpět, aby si obul sandály. Zanedlouho potkaly děti na útěku strom s dlouhými trny. Prosily ho podobně jako pichlavou trávu a když došel Bibiolo ke stromu, zabodly se mu trny hluboko do uší. I vrátil se tedy Bibiolo pro sekeru. Děti mezitím doběhly k jezeru a i to poprosily o službu. Bibiolo chtěl jezero přeplavat, ale voda sama se mu valí přes rty do úst. Vypil více jak polovinu jezera a skoro utonul. Děti stále běžely pryč, ale Bibiolo se nakonec přeci jen dostal ke břehu, vyplyvl zpátky všechnu vodu a pokračoval v pronásledování. Byl již velmi blízko. V tu chvíli vysypali chlapci na cestu rýži. „Jak jsou hloupí,“ povídá si Bibiolo, „domů mají ještě daleko a rozhazují jídlo. Seberu vše, než to sezobou ptáci.“ Než sebral rýži, děti utekly opravdu daleko, ale Bibiolo je pronásledoval dále. Bratři tedy rozsypali kukuřici a nakonec rozlili na cestě i med. Bibiolo vše pečlivě sbíral a nosil k sobě do chatrče. V té době se již děti dostaly až domů. Když lidé poznali, že za dětmi běží Bibiolo, umleli dvacet kotlů kukuřičné mouky a pokáceli jedovatý strom kuraj. Pak čekali. Za chvíli se objevil Bibiolo. „Dobrý den,“ řekl králi. „Vidím, že ve tvé zemi se mele opravdu hodně kukuřice.“ „Posaď se,“ odpověděl král, „a posilni se nejprve.“ Dali Bibioloovi napít mléka. Ve skutečnosti to však byla bílá míza stromu kuraj. Pak mu navařili kukuřičné kaše s jedem. Bibiolo vypil šťávu jedovatého stromu kuraj, snědl dva kotlíky otrávené kaše a povídá: „Jsem syt. Vše bylo velmi chutné. Zazpívejte mi teď písničku!“ Děti kolem, něj začaly tancovat a zpívaly: Hlava Bibiolo se promění v tykev! Jeho tělo sežerou draví ptáci! Jeho střeva se promění v hady! „Stačí!“ povídá Bibiolo, „nezpívejte více.“ V tom okamžiku začala účinkovat šťáva stromu kuraj. Bibiolo celý otekl, nafoukl se a umřel.

Použitá literatura:
· Internet
· Kubešová,E.:Rozum do kapsy.Albatros nakladatelství,a.s.,Praha 1999
· Anděl,J.:Starý svět Afrika a Asie.nakladatelství Olomouc,Olomouc 1999
· Kratzer,H.:Nová doba.nakladatelství Práce,Praha 1984
· Velký atlas světa.Kartografie Praha,Praha 2001
· Šlachta,M.:Zeměpis světa,Slovart,Praha 2000 Chovej se jako chameleon. Jedním okem sleduj budoucnost a druhým minulost."
madagaskarské přísloví

PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT