Maxmilien Robespierre
Maxmilien Robespierre
(1758-1794)
Narodil se roku 1758 v Arrasu. Původně byl advokátem. Do generálních stavů byl zvolen za třetí stav v provincii Artois. V Národním shromáždění patřil ke krajní levici, prosazoval pokrokovou ústavu a byl také jedním z hlavních autorů Deklarace lidských práv. Později se stal vedoucím činitelem klubu jakobínů a pařížské městské rady, která byla samostatnou revoluční jednotkou, vládnoucí v Paříži. Paříští hejskové a vtipálkové si vybrali Robespierre za terč svých posměšků. Všechno jim bylo směšné na tomto poslanci za Arras-staromódní olivově zelený frak, maloměstské chování, nadneseně bombastický sloh předem připravených projevů. Během času však hlasy posměváčků umlkaly. V novinách se naučili správně psát jeho jméno a z poslední stránky se přestěhovalo na první. V Národním shromáždění i v klubu jakobínů s velkou pozorností naslouchali jeho projevům. Uběhl ještě nějaký čas, a každá Robespierrova řeč v Konventu byla velkou politickou událostí. Byla přijímána zuřivými protestními výkřiky z jedné strany a bouřlivým potleskem z druhé. Revoluce pokračovala, stoupala k vyšším stupňům vývoje. Zároveň s tím rostla sláva Maxmiliána Robespierra. V jeho způsobu života se nic nezměnilo. Bydlel jako dříve v jediné místnosti v dřevěném přístavku domu truhláře Maurice Duplaye v ulici Saint-Honoré, zůstával stejně chudý, jako byl v době, kdy byl ještě neznámý. Nezastával žádné zvláštní funkce ani hodnosti, a přesto jeho vliv na politiku revoluční vlády a na celkový a na celkový běh událostí neustále rostl a jeho slovo mělo čím dál větší váhu. Ze všech mužů v čele revoluce byl Robespierre jediný, který s ní prošel celou její cestu až do konce. Z tří jakobínských vůdců byl Marat probodnut nepřátelskou dýkou hned v prvních dnech jakobínské vlády, Danton skončil pod gilotinou z rozsudku revolučního tribunálu o málo později, jedině Robespierre se udržel na hřebeni revoluční vlny.
V létě roku 1794 dosáhla Francouzská republika snad vrcholu moci a slávy. Paprsky této slávy ozarovaly vůdce revoluční vlády Robespierra. Robespierrovu vládu ukončilo thermidorové protijakobínské povstání 28,července 1794. On sám skončil pod gilotinou.
Hned druhý den po Robespierrovi smrti vznikaly kolem jeho jména legendy. Jeho nepřátelé ze všech politických táborů a skupin bojujících proti revoluci i jeho včerejší přátelé, kteří se ze strachu distancovali od poraženého, všichni byli proti němu.
Stačí připomenout proslulého malíře Louise Davida, člena Výboru pro veřejnou bezpečnost. Byl to Robespierrův přítel, po řeči Neúplatného v klubu jakobínů 8. thermidoru s vřelým nadšením slíbil, že s ním vypije číši do dna, ale po Robespierrově pádu se ospravedlňoval tvrzením, že byl od něho hrubě oklamán. Proti Robespierrovi stálo nesčíslně různých skupinek, ale i ,,zběsilí“, hébertisté, datonisté, všechny ty různorodé elementy, z nichž se později vytvořil thermidoriánský blok. Po pádu jakobínské diktatury všichni Robespierrovi protivníci zprava i zleva se shodli na několika označeních, která, ač neodpovídala skutečnosti, se běžně užívala: ,,Tyran, diktátor, despota, vrah, krvežíznivec“, to byly přezdívky, jimiž ho častoval ,,levicový“ Collot d’Herbois stejně jako pravicový Boissy d’Anglas. Robespierre byl vylíčen jako výlupek zkaženosti a nelidskosti, jako krvežíznivý tyran a vrah.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát