Václav Havel

Český dramatik, esejista a politik, československý a český president.

Václav Havel se narodil 5.10.1936 v Praze a vyrostl ve známé pražské podnikatelské rodině, masarykovsky orientované, spjaté s českým uměleckým světem (dědeček z otcovy strany byl architektem - postavil secesní domy v Praze a palác Lucernu, otec postavil vilovou čtvrť na Barrandově a otcův bratr filmové ateliery Barrandov. Matka pocházela z chudé slezské rodiny, ale její otec dosáhl též významného postavení). Atmosféra, jež ho obklopovala v dětském věku, předurčila i jeho další život, který se však dlouho nevyvíjel přímočaře.V roce 1948 byl majetek Havlových znárodněn. V roce 1951 ukončil základní školu a šel se učit tesařem, poté pracoval jako laborant. Při tomto zaměstnání - během následujících pěti let - studoval večerní gymnázium, kde nakonec v roce 1954 večerně odmaturoval.

Na jaře v roce 1955 zorganizoval devatenáctiletý Václav Havel v brněnském Domě umění večer mladších, dosud nevydávaných autorů s názvem ŽIVOT JE VŠUDE. Stejně byl o rok později pojmenován RUKOPISNÝ SBORNÍK, který uspořádali Hiršal s Kolářem, kam mimo jiné přispěli Václav Havel, Bohumil Hrabal a Josef Škvorecký.V druhé polovině padesátých let se Václav Havel podílel na založení skupiny Šestatřicátníků (= časopisy, sympozia, sjezdy). Navštěvoval Seiferta, Nezvala, Holana, kterého si nejvíce oblíbil. Seznámil se se skupinou 42 (četba Kainara, Chalupeckého, Koláře, Patočky).

Aby nemusel jít na vojnu, přihlásil se na ekonomickou fakultu Českého vysokého učení technického, kam se tenkrát dostal každý. ČVUT nebyla tou pravou školou pro člověka s humanitními zájmy a za čas chtěl přestoupit na AMU, ale nevzali ho.Vojna ho neminula a od roku 1957 do roku 1959 sloužil
u ženistů. Tam založil se svým kamarádem Karlem Bryndou divadelní soubor, kde také Václav Havel poprvé a naposledy hrál divadlo. Od roku 1965 působil
v nemarxistickém měsíčníku Tvář.

Po skončení vojenské služby nastoupil v roce 1959 jako jevištní technik v pražském Divadle ABC. Tehdy začal své hry psát vážně - byla to aktovka RODINNÝ VEČER a první verze VYROZUMĚNÍ. V šedesátých letech Václava Havla ovlivnila absurdní dramata. V roce 1960 nabídl Ivan Vyskočil Václavu Havlovi místo v Divadle na Zábradlí. Tím začala v jeho životě nová etapa (trvala až do roku 1968). V divadle byl i v noci, kdy se svojí manželkou Olgou vyráběli dekorace. Postupně se vypracovával - nejdříve byl kulisákem, poté osvětlovačem, následovala role tajemníka, poté lektora a nakonec se dopracoval na místo dramaturga + asistenta režie. Během této doby (v letech 1962-1967) dálkově vystudoval DAMU.

S Ivanem Vyskočilem spolupracoval na hře AUTOSTOP, s Milošem Macourkem napsal kabaretní hru NEJLEPŠÍ ROKY PANÍ HERMANOVÉ a z roku 1963 pochází aktovka ANDĚL STRÁŽNÝ. V témže roce byla v Divadle na Zábradlí uvedena jeho první celovečerní hra ZAHRADNÍ SLAVNOST, která ho proslavila téměř po celém světě. Je to pravdivý obraz doby, ve které tato hra vznikala - svět, kde se kariéry nedosahuje poctivou prací, ale prázdným žvaněním, kde jsou pronášena slova zbavená svého původního významu a samé bezobsažné fráze. Každému jen trochu vnímavému divákovi muselo být zřejmé, oč v alegorii jde. Havel ve své první samostatné divadelní hře zesměšnil praktiky i tupost všemocného Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Vyjádřil se tak po svém k ožehavému politickému tématu. Premiéra Václavovy druhé hry VYROZUMĚNÍ se konala v roce 1965. Celý děj se točí kolem nového úředního jazyka Ptyolepe, který se v úřadě zavádí. Pro autora je typický závěr této hry. Rád si vymýšlel věrohodné, sugestivní monology, které z naprostých lží udělají krásné pravdy. A poslední Havlovou hrou ze šedesátých let je ZTÍŽENÁ MOŽNOST SOUSTŘEDĚNÍ. Všechny tyto hry byly vydané v edici Rozmluvy v roce 1986.

Sepětí umělecké tvorby s aktuálními veřejnými záležitostmi prostupuje od této chvíle veškerou Havlovu činnost. Na slavném IV. sjezdu československých spisovatelů v roce 1967 přednesl zásadní projev a "Pražské jaro" z roku 1968 ještě znásobilo jeho aktivitu. Uveřejnil článek, jež jasně definoval jeho postoj: jedinou zárukou demokracie je volba alespoň ze dvou rovnoprávných a na sobě nezávislých politických sil. V roce 1968 se stává předsedou Klubu nezávislých spisovatelů a členem Klubu angažovaných nestraníků, volá po obnově Československé sociální demokracie, píše do Literárních listů a od roku 1965 působí v nemarxistickém měsíčníku Tvář a Sešity pro mladé lidi (1966-1969).

Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy vystupoval Václav Havel proti komunistické normalizaci. V dusnu prvních měsíců Husákova režimu odchází do ústraní a určitou dobu pracuje jako dělník v trutnovském pivovaru. Krátkou zkušenost využil později v aktovce AUDIENCE, jejíž soukromá nahrávka se rychle rozšířila a dosáhla nebývalých úspěchů zejména u mladých lidí. V polovině sedmdesátých let bylo stále více viditelné, že se Havel stává předním mluvčím opoziční kultury, zatlačené komunistickým vedením státu do poloilegality. Roku 1975 to potvrdil rozsáhlý dopis, který adresoval prezidentu Gustavu Husákovi, v němž upozornil na nahromaděné rozpory v československé společnosti. Vyvrcholením jeho činnosti však bylo v lednu 1977 publikování Charty 77, textu, který propůjčil název i charakter hnutí požadujícího dodržování základních lidských práv a svobod v Československu. Václav Havel byl jedním ze zakladatelů této iniciativy (spolu s filozofem Janem Patočkou a bývalým ministrem zahraničních věcí Jiřím Hájkem) a jedním z jejích tří mluvčích.

V dubnu 1979 se stal spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Později (v říjnu roku 1979) byl za svou občansky zodpovědnou statečnost třikrát vězněn (ve vězení strávil téměř pět let). Nenechal se však ničím zastrašit a odmítl i propuštění podmíněné emigrací.

V této době bylo československými úřady znemožněno publikovat vše, co pocházelo od Havla. O téměř kompletní vydání se v péči jeho tehdejšího literárního agenta pana Klause Junckera postaralo německé nakladatelství Rowohlt se sídlem v Reibeku u Hamburku. V roce 1977 vyšel v Kanadě soubor Havlových her pod názvem HRY (1970-1976). Jsou to SPIKLENCI, ŽEBRÁCKÁ OPERA, HOTEL , VERNISÁŘ a AUDIENCE.

V druhé polovině osmdesátých let, v čase navazování dialogu mezi Sovětským svazem a západními demokraciemi, byl i v československé společnosti patrný nárůst otevřené nespokojenosti s vedením státu. Občané byli stále méně ochotni přijímat represívní politiku komunistického režimu, a zatímco Chartu 77 podepsalo původně pouze několik set lidí, petici Několik vět, jejímž spoluautorem byl i Václav Havel, se v roce 1989 již přihlásily desetitisíce občanů.

Počátkem společenských změn se stala poklidná manifestace studentů 17.listopadu 1989, ve výroční den uzavření českých vysokých škol nacisty, kterou komunistický režim tvrdě potlačil policejním zásahem na Národní třídě. Do čela následného občanského vystoupení se postavili studenti a umělci. Na setkání v Činoherním klubu 19. listopadu bylo ustaveno Občanské fórum, na jehož půdě se sjednotili jednotlivci i skupiny, kteří usilovali o zásadní politické změny v Československu. Václav Havel se ihned stal jeho vedoucím představitelem. Společenský pohyb pak vyvrcholil 29.12.1989, kdy byl Václav Havel jako zvolen Federálním shromážděním československým prezidentem. Ve své inaugurační řeči slíbil přivést zemi ke svobodným volbám, což v létě 1990 splnil. Podruhé zvolilo Václava Havla do funkce prezidenta nové Federální shromáždění 5.července 1990.

Václav Havel získal postavení uznávané morální autority. Hloubkou názorů na problémy soudobé civilizace a promyšleností jejich formulací se stal i v nové ústavní funkci respektovanou osobností, mezi politiky ojedinělou.

Během druhého funkčního období v úřadu prezidenta České a Slovenské Federativní republiky však narůstaly rozpory mezi českou a slovenskou politickou reprezentací v názorech na budoucí státoprávní uspořádání. Václav Havel byl jednoznačným zastáncem společného federativního státu Čechů a Slováků a v tomto směru uplatňoval i svůj politický vliv. Po červnových parlamentních volbách v roce 1992 se ale rozhodující politické síly ve společnosti již nedokázaly shodnout na funkční podobě federace a rozpory českých a slovenských politiků se staly hlavním důvodem, že při volbě prezidenta dne 3. července 1992 již Václav Havel dostatek poslaneckých hlasů nezískal. Podle zákona ještě dočasně zůstával prezidentem i po této neúspěšné volbě.

Z funkce odstoupil dne 20. července 1992 s odůvodněním, že nemůže nadále naplňovat závazky vyplývající ze slibu věrnosti federativní republice způsobem, který by byl v souladu s jeho založením, přesvědčením a svědomím.

Po opuštění úřadu ustoupil Václav Havel na několik měsíců z veřejného života. V polovině listopadu 1992, v době politického směřování k samostatnému českému státu, potvrdil, že se chce ucházet o funkci prezidenta republiky. Oficiální návrh jeho kandidatury poskytnuly 18. ledna 1993 čtyři poslanecké kluby vládní koalice. Dne 26. ledna 1993 zvolila Poslanecká sněmovna Václava Havla prezidentem samostatné České republiky.

Jeho manželka Olga Havlová (rozená Šplíchalová) se po boku hlavy státu věnovala především charitativní činnosti. Inspirována prací ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, založila v roce 1990 Výbor dobré vůle, jehož činnost se zaměřila na pomoc fyzicky a mentálně postiženým. V lednu 1996 však po nemoci zemřela.

Konec roku 1996 přinesl Václavu Havlovi ještě jednu obtížnou životní zkoušku - nádorové onemocnění plic. Počáteční stadium nálezu a radikální lékařský zákrok však rozhodly o úspěšném léčení. Oporou ve složité životní situaci se mu stala jeho přítelkyně herečka Dagmar Veškrnová, s níž se Havel krátce po uzdravení oženil v lednu 1997.

V obtížné vnitropolitické situaci byl 20.ledna 1998 znovu oběma komorami Parlamentu České republiky zvolen prezidentem republiky.

Za své literární a dramatické dílo, za smýšlení a celoživotní úsilí o dodržování lidských práv, obdržel Václav Havel řadu státních vyznamenání a mezinárodních cen. Mezi jeho nejvýznamnější pocty patří: Rakouská státní cena za evropskou literaturu (1969), Cena Erasma Rotterdamského (1987), Mírová cena německých knihkupců (1989) a Cena Olofa Palmeho (1989). Václav Havel je dvojnásobným čestným doktorem a letos byl navržen ne Nobelovu cenu míru.


Použitá literatura:
Václav Havel - Dálkový výslech - nakladatelství Melantrich
Jan Lehár, Alexandr Stich, Jaroslava Janáčková, Jiří Holý
- Česká literatura od počátku k dnešku - nakladatelství Lidové noviny

 

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=3948