Islám

Úvod

Stejně jako arabská kultura se liší od evropské, liší se i jejich náboženství. Většina Evropy je křesťanská. Ať už je to církev řeckokatolická, římskokatolická nebo nějaká jiná, všichni věří v jednoho Boha. Na Arabském poloostrově mají také svého boha: Alláha. Základy obou těchto náboženství jsou stejné, jen s menšími či většími rozdíly. Arabské náboženství se jmenuje islám, svatá kniha Korán, věřící jsou muslimové a jediným prorokem a vlastně i zakladatelem tohoto náboženství byl Mohamed (Muhammad). Vždy to tak ale nebylo…

Historie

V 6. stol. se obyvatelé Arabského poloostrova (současná Saúdská Arábie) živili jako kočovní pastevci. Většina z nich vyznávala polytheismus, víru ve více bohů, ale někteří už uctívali božstvo nejvyšší. Na stejném území žily totiž malé křesťanské a židovské komunity, které věřily v jediného biblického Boha. Také lidé, uctívající božstva sídlící na zemi v přírodninách i na nebi. V tomto období se několikrát ročně vydávaly některé arabské kmeny do Mekky, do vyhlášeného obchodního a náboženského střediska. Zde se vytvořil kult Černého kamene zasazeného do stěny budovy ve tvaru krychle: svatyně Kaaba.

Prorok Muhammad

Toto jméno v arabštině znamená „vysoce velebený“ a u nás je známější spíše překlad Mohamed.

Mohamed se narodil v roce 570 ve městě Mekka v jižní Arábii, což byla tehdy zaostalá část světa, vzdálená os středisek obchodu, umění a vzdělanosti. V šesti letech Mohamed osiřel a byl vychováván ve skromném prostředí, dokonce byl i negramotný. Když mu bylo dvacet pět let, oženil se s bohatou obchodnicí Chadídžou. Z manželství se narodili synové, kteří v útlém věku zemřeli, a čtyři dcery. Mohamed pracoval pro Chadídžu a komunita ho považovala za upřímného a bezúhonného člověka.

V té době se od menšiny židů a křesťanů dozvěděl o jediném, všemocném Bohu. Když mu bylo čtyřicet, nabyl přesvědčení, že onen pravý Bůh (Alláh) k němu promlouvá a právě jeho si vybral k šíření své víry. Rozhodující zážitek zjevení zažil Mohamed na hoře Hirá, která leží severně od Mekky. V přesvědčení, že dostal od Boha příkaz hlásat Arabům učení jemu zjevené, kázal zprvu v rodinném kruhu, známým a obyvatelům Mekky. Hlásal monoteistické učení o jednom Bohu. Věrohodnými obrazy líčil jeho všemohoucnost, dojímal své posluchače svými proroctvími o Božím soudu. Kázal také o sociální odpovědnosti, velebil milosrdenství Boží a hlásal naději na rajskou radost. U obyvatel Mekky se dostavil zájem nejdříve jen u sociálně bezvýznamných. Mocní a bohatí se obávali, že rozšíření jeho názorů by mohlo poškodit jejich obchod především proto, že by nepřicházeli poutníci ke Kaabě, kterou podle Mohameda vystavěl Abrahám.

Po třech letech, někdy kolem roku 613, začal kázat i v okolí a mekcké autority ho pomalu začaly považovat za nebezpečné zlo. 24.9.622 ze strachu o bezpečnost uprchl do Mediny, města vzdáleného od Mekky asi 320 kilometrů na sever, kde mu byla nabídnuta politická moc. Tento útěk, nazvaný hidža, byl mezníkem v prorokově životě a od tohoto data počíná nový muslimský kalendář.

Na rozdíl od Mekky měl v Medině mnoho stoupenců a brzy si získal vliv, který z něj udělal prakticky absolutního vládce. V předtuše, že pro šíření svého učení se dostane s arabskými kmeny do velkých politických konfliktů, zorganizoval stoupence, Medíňany a emigranty z Mekky, jako vojsko. Přitom prokázal mimořádný vůdčí talent a na druhé straně při sjednocování arabských kmenů vyvinul diplomatickou obratnost a přesvědčovací sílu. Mohamedovy politické aktivity v arabském sjednocovacím boji vedly častěji k tomu, že jeho nepřátelé pochybovali o upřímnosti jeho zážitku zjevení a povolání. To mu vyneslo na dlouhou dobu u jeho odpůrců, zejména ve středověké Evropě, titul "lžiproroka".

Několik let trvala mezi Mekkou a Medinou tzv. „svatá válka“ (džihád), která skončila v roce 630 a Mohamed se vrátil do Mekky triumfálně jako dobyvatel. V posledních dvou letech jeho života arabské kmeny rychle přecházely na stranu nového náboženství. V roce 632, kdy zemřel, byl Mohamed vládcem celé jižní Arábie.

Mohamed sám se sice považoval za posledního z proroků, ne však za bezchybného vzorného člověka. Teprve později ustavená tradice ho pokládá za neomylného, absolutně dokonalého člověka.

Nástupci

Po smrti Proroka vyvstaly neshody v otázce jeho následnictví. Roku 632 se většina věřících shodla, že je třeba náhradou určit toho nejvhodnějšího ze všech muslimů. Výběr padl na Mohamedova společníka Abú Bakra. Ten se stal prvním politickým a náboženským vůdcem komunity, chalífem. Po něm následovali chalífové Umar a Usman. Někteří se ale domnívali, že by se chalífát měl vrátit mezi členy rodu proroka. Čtvrtým chalífem se proto stal Mohamedův zeť Alí. Ale jiní věřící soudili, že důležitější je být dobrým muslimem než být s Prorokem spřízněn. Guvernér Damašku Muyávija využil těchto neshod a rozpoutal občankou válku, kterou roku 661 ukončilo zavraždění Alího. Tímto způsobem se zformovali dvě hlavní tendence islámu a jejich představitelé: sunnité, kteří mají většinu a představují "lidi komunity a tradice" (v arabštině sunna), a šíité, kteří za vhodnějšího vůdce komunity považují potomka Alího.

Sunnité a šíité

Vzhledem k základní věrouce, že je Korán konečným zjevením a že se k němu nemůže nic připojovat, se sunnité stali ortodoxnější skupinou. Šíitský islám věří, že když je chalíf náboženským učitelem, je schopen přijmout další zjevení a někdy může i doplnit Korán. V důsledku toho bývá šíitský islám často pokládán za radikálnější.

Pohled na úlohu vedoucího nebyl mezi všemi muslimy v obou skupinách stejný, a tak vznikaly různé podskupiny jako např. ismáíhté, súfíové, alawité, šáfiité, hanafírité a další.

Začátku muslimského roku se říká Muharram, což doslova znamená „svatý měsíc“. Šíitští muslimové zachovávají tento měsíc jako smuteční období, aby si připomínali mučednickou smrt Alího syna a Mohamedova vnuka Husajna a Husajnova syna Kásima. Mezi 7. a 10. dnem Muharramu se konají obřady, k kterým patří recitace popisů tragických událostí a také náročně ztvárněná procesí, v nichž se mladí muži do krve mrskají svazečkem ostrých hrotů. Tento obřad zachovávají také sunnité, ale nezraňují se při něm.

Šíité mají pevnější víru ve spasitelnou úlohu mučednictví.



Islám

Muslimové kritizují křesťanství za víru v Ježíše jako Syna Božího, kdežto v islámu je považován jen za jednoho z proroků, a jako Muhammad je jen člověk. Islám je vyznáním víry v jednoho všemohoucího Boha a zároveň také zákonem zjeveným od Boha skrze Muhammada. Poslušností a následováním tohoto zákona je muslim veden k Bohu. Základem islámu jsou knihy korán a sunna. V raných a základních pasážích zdůrazňuje korán dobrotu a všemohoucnost, ale i přísnost jediného Boha.

Důležitým rysem Božího bytí je jeho tvůrčí činnost. V protikladu ke Starému zákonu se tvůrčí akt v koránu popisuje jako trvale pokračující proces, do kterého může Bůh zasahovat svou všemohoucností.

Další ústřední součástí islámské představy Boha je Bůh jako soudce při posledním soudu. Kritériem, podle něhož bude Bůh soudit, jsou dobré nebo špatné skutky člověka, a především jeho víra v Boha. Člověk má svobodu rozhodnout se pro cestu víry v Boha a žít svou víru v souhlase s učením o povinnostech, nebo zvolit cestu nevěry. V praxi není život bez náboženství pro muslima myslitelný. Není-li člověk muslim, musí alespoň patřit k jiným náboženstvím Písma. Ti, které Bůh shledá spravedlivými, půjdou do nebe a tam budou žít v zahradě Edenu na věky. Ostatní budou předáni peklu, kde musí pykat.

Silné zdůraznění ústředních pojmů islámské představy Boha v starších súrách koránu je chápáno jako ohraničení vůči starým tradicím. Podle islámského pojetí obsahuje korán zjevení předané Bohem přímo nebo skrze anděla Muhammadovi. Korán tedy podle toho není obvyklá kniha, ale psané, neměnné slovo Boží. Ortodoxní pojetí, vychází z toho, že korán nevznikl jedním Alláhovým činem. Vyjadřuje věčně existující vůli Boží.

Obě další náboženství (ahl al-Kitáb), která korán uznává jako taková, mají jako základ knihy, které jsou sepsány lidmi a nepředstavují bezprostředně slovo Boží, a tím podle islámského názoru vyjadřují vůli Boží skrze lidskou neznalost zkresleně. Ukazují sice na Boha, chybí jim však v očích islámu plné ospravedlnění. Protože korán je chápaný jako sepsaná vůle Boží, je pro věřícího muslima jedinou autoritou, která určuje život ve všech oblastech. Korán, který Muhammad za svého života používal jen on sám ze své paměti, byl jeho jediným pramenem určování práva, na které se Muhammad orientoval jako vůdce prvotní obce.

Později byla jako vysvětlující pramen pro nalézání práva vytvořena sunna, která představuje soubor tradic a slouží jako návod ke správnému jednání. Tradice o Prorokových činech a výrocích konkretizují všeobecné výpovědi koránu. Rozhodnutí Muhammadova a jednání jeho uznaných druhů, platí jako příklady k následování. Sunna je tak protějškem koránu, kde jsou předpisy objasněny teoreticky. Pro muslimy jsou korán a sunna rovnocenné.

Protože přesné chronologické uspořádání zjevení, o němž muslimové vedou spory, nelze už dnes zjistit, dá se popsaný proces zrekonstruovat jen s pomocí obsahových indicií. Rychlé rozšíření islámu, zprvu mezi městskými Araby Mekky a Medíny, pak mezi kmeny Arabského poloostrova a nakonec na nově dobytých územích, bylo ovlivněno tím, že islám je otevřený všem lidem, protože nezná žádný vyvolený národ. Tak přesáhl rychle hranice arabské kmenové společnosti. Jedinec se podřizuje jedinému vševládnoucímu Bohu a ne už jako dříve hlavnímu bohu svého kmene, čímž se kdysi upevňovala vazba na kmen. Tato otevřenost islámu také umožnila začlenit lidi v dobytých územích a jejich zčásti vyspělé kultury do islámu. Víra v jednoho a téhož Boha (Alláha) umožnila však lidem různých tradic sjednotit se a vytvořit tak islámskou vrcholnou civilizaci.

V protikladu k židovství redukuje islám různé příkazy a zákazy na několik málo; tak jsou zákazy jídel omezeny hlavně na vepřové maso, krev a alkohol. Aby vyhověl svým náboženským povinnostem, měl by se muslim pětkrát denně modlit v určenou dobu. Jednou týdně, v pátek, má muž jít do mešity k velké obřadní modlitbě. Podlaha musí být čistá, nebo se zakryje šátkem nebo koberečkem. Při modlitbě je obrácen k Mekce. Před každou modlitbou je třeba vykonat rituální umývání, aby byla modlitba platná. V koránu nejsou stanoveny pro muslimy žádné zvláštní daně, jen by měl odevzdat určité procento majetku jako almužnu. Poslední povinností muslima je pouť do Mekky (hadždž), která je nejvyšším cílem každého muslima a na niž šetří po celý svůj život; závazná je jen pro toho, kdo má dostatek peněz.

 

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=3990