Reflexe

John Locke
(Two Treatises of Government 1690)
Druhé pojednání o vládě


Kdo byl John Locke?
(a doba, v níž žil)
Narodil se 29. srpna 1632 v anglické puritánské rodině, která je opozičně založena proti králi. Anglie 17. Století je obdobím bojů mezi parlamentaristy a přívrženci panovníka (royalisty). Locke studuje na Oxfordské univerzitě filosofii a lékařství. Přestože se roku 1667 stává lékařem, přes svůj zdravotní stav se vytouženému povolání věnovat nemůže. Působí jako domácí učitel a rádce lorda Ashleyeho (hrabě Shaftesbury). Zde má možnost setkávat se s intelektuály a vytvářet si vlastní názory a myšlenky, týkající se přírodovědných, politických a ekonomických otázek. 1675 Locke odchází do Francie, kde se nadchnul pro myšlenky a kritické práce Descarta (racionalismus), 1679 se vrací zpět do Francie. Počínaje rokem 1689 se přidal ke straně Marie II. Stuartovny. Roku 1690 vydává dvě svá díla: Dvě pojednání o vládě (Two Treatises of Government) a Esej o lidském rozumu (An essay concerning Human Understanding). Monografie: The reasonableness of christianity as delivered in the scriptures (1695) a Letters concerning toleration (1685 a 1689). Konec života trávil na venkově v Oatesu, kde dále praktikoval svůj politický vliv. 28. 10. 1704 umírá.


Druhé pojednání o vládě


„Při studiu Druhého pojednání o vládě zaujmou čtenáře nejvíce kategorie a teze, které se týkají otázek přirozeného stavu a přirozeného zákona, společenské smlouvy, lidských práv, dělby moci a práva na revoluci. John Locke vychází z vymezení přirozeného stavu, charakterizuje smlouvu vytvářející společnost a dospívá k úvahám o nejlepším uspořádáním politických vztahů.“
Předmluva

O stavu přirozeném
(Kapitola II.)


Nejdříve bych vám chtěla pro lepší orientaci vysvětlit pojmy přirozeného stavu a přirozeného zákona tak, jak je vykládá Locke, s nimiž v celém textu neustále pracuje a váže k nim všechny své teorie a příklady.

Přirozený stav je předkládán jako představa dokonalé svobody jednotlivce řídit své jednání a nakládat se svým majetkem. V tomto stavu jsou veškerá moc a právo vzájemnými. Tato rovnost tvoří základ závazku jednotlivců ke vzájemné lásce. Pro svobodu je příznačné, že člověk není podřízen vyšší státní moci na této zemi. Tato myšlenka na mě působí velmi utopicky. Díky její nereálné podstatě. Sám Locke svoji teorii zpochybňuje na základě nedostatku dokladů o existenci přirozeného stavu, protože nevýhody tohoto stavu – láska a potřeba společnosti – při každém setkání jednotlivců je ihned spojovaly do societ. Pak následoval vznik společenské smlouvy - státu. Ale na druhou stranu dodává, že důkazy ani existovat nemohou, poněvadž vznik vlády vždy předchází vzniku písemnictví. Jako příklad blízký tomuto stavu uvádí americké indiány. Stát je silnější než jednotlivec, a proto je lepším garantem práv. Z toho tedy můžeme usoudit, že stát, jakožto organizovaná občanská a politická společnost, vzniká tím, že individuum se vzdá svého přirozeného stavu a přirozeného práva. Se svobodou člověka žijícího v přirozeném vztahu musí být nakládáno v mezích přirozeného práva. Pro dotvoření dokonalejšího obrázku uvádím ještě jednu definici týkající se svobody: „Svoboda není pro každého činiti, co se mu líbí. Svoboda totiž znamená být svoboden od útlaku.“ Ustanovením občanské smlouvy vznikají 3 druhy státních mocí (Locke totiž zavádí nový moderní požadavek, a to oddělení výkonné a zákonodárné moci.) –
1. zákonodárná: zabývá se především tresty a ošetřením křivdy
2. výkonná: vytváří zákony pro ochrany zájmů soukromých i veřejných
3. federativní: moc vyhlašovat válku nebo uzavírat mír (kapitola XI. – XII.).
Každý člověk má právo na kontrolu státních mocí a na revoluci. Moc výkonnou a zákonodárnou můžeme najít i dnes ve většině právních systémů.

Přirozený zákon popírá vládu jednotlivce, zajišťuje rovnost, nezávislost a právo na zabezpečování vlastního života, rodiny, vlastnictví. Locke tvrdí, že všichni jsou si rovni a jedinec nemá právo vládnout, protože vláda má být uskutečňována lidem, respektive jeho většinou, tím zcela popírá autoritu panovníka - což Locke uplatňuje i ve svém osobním životě opozičním zaměřením proti anglickému králi. Vládce je služebníkem svých poddaných a je jim absolutně podřízen. Ale v tom případě: jak může být někdo vládcem nebo služebníkem, když všichni jsou si rovni a nikdo nemá právo být povýšen nad někoho jiného? Další takové absurdum spatřuji i v další Lockově tezi a to: „Všichni se mají řídit přirozeným zákonem, který je srozumitelný všem tvorům a je od počátku každého jednotlivce umístěn do jeho mysli, trvale vepsán do jeho srdce Bohem. Zákon je nazýván rozumem a naopak, pak ale vzniká rozpor mezi Lockovou teorií a Lockem samotným, který vrozené ideje - ideae innatae - odmítá (empirismus), v podstatě i samu ideu Boha.

Přirozený zákon neomezuje svobodu, jak by se dalo předpokládat, ale podle Locka má svobodu zachovávat a dokonce rozšiřovat - tady je velmi zřetelný krok k vznikajícímu liberalismu. Člověku je odepírána svoboda zahubit jiného člověka nebo sebe sama, nikterak jinak ho neomezuje pouze řídí svobodné a rozumově myslící tvory. Každý má právo trestat přestupky proti tomuto zákonu. Ten, kdo ho poruší, řídí se jinými pravidly, tudíž ne rozumem a obecnou slušností, je tedy aktérem války proti všemu lidstvu. Ten, kdo takovou válku prohraje, je vydán na milost vítězům. Může být popraven, nebo se stát otrokem, což je jediný způsob, jak se jím stát (kapitola IV.), ale jinak je člověk celý život svobodný. Locke ustanovil každého účastníka konfliktu jako soudcem svého sporu a králem svého přirozeného stavu. Tuto teorii považuji za mylnou, a to hlavně díky již zmíněné nedokonalosti přirozeného stavu, který je ovlivňován emocemi (láska, vášeň, pomstychtivost), jež způsobují neobjektivnost a straničnost vůči ostatním lidem. Locke se tento problém snaží vyřešit zavedením občanské vlády, která by soudce ve vlastní věci odstranila. Stát je pro všechny objektivním soudcem a jeho hlavní funkcí je chránit vlastnictví a práva občanů. Nejvyšším zákonem má být „blaho národa“ nebo-li „veřejné dobro“. V této myšlence můžeme nalézt počátky liberalismu a prvky demokracie navazující na antické myslitele, především na Sokrata. Stát také přebírá právo na trest, ale i zde musí být zachován přirozený stav. Všimla jsem si, že Locke si libuje ve výjimkách, a tak bych je neměla opomenout zmínit „Ač jsem řekl dříve, že všichni lidé jsou si od přirozenosti rovni, nelze mi podkládat, že míním všechny druhy rovnosti: věk nebo ctnost mohou dát lidem oprávněnou přednost, ale ani tito lidé nemají právo někoho vlastnit.“ Tyto výjimky mají zkonkrétňovat dvojznačnost Lockových pravidel a text je jimi doslova „prošpikován“.


O moci otcovské
(Kapitola VI., XV.)


Kapitola o moci otcovské je oddíl, jenž se jeví jako nejlidštěji zpracovaný a dodnes aktuální v osvědčených pravidlech a názorech, které by určitě měly být součástí mravnosti každého z nás.

Locke se zde zabývá právy a povinnostmi rodičů vůči dětem a naopak. Sympatická mi byla část 52. – kritika pojmu moc otcovská. „Může snad být posuzováno jako opovážlivá kritika v rozpravě tohoto rázu stěžovat si na slova a jména, jež obstála ve světě. A přece nemůže být snad nevhod navrhnout slova nová, když stará jsou způsobilá zavádět lidi do omylů, jako pravděpodobně činila otcovská moc. Toto, jak se zdá, přičítá moc rodičů nad jejich dětmi úplně otci, jako kdyby matka na ní neměla nárok. To může být jedním důvodem, abychom se ptali, zda by tato moc neměla být správněji zvaná mocí rodičovskou?“ I v této oblasti Locke spolupracuje s Biblí (stejně jako v částech o vlastnictví, politické moci apod.) a přebírá některé její teorie a poukazuje na nutnost dodržovat pozitivní boží zákon. „Cti otce svého i matku svou“(Exod.,20, 12), „Jeden každý matky a otce svého bát se budete“ (Lev.,19, 3), „Dítky poslouchejte rodičů svých“ (Lev.,19,3). Již zmíněná myšlenka, že lidé jsou svobodní po celý život, je v této kapitole vyvracena. Děti podléhají rodičovské moci, protože nemají dostatek schopností a rozumu, jak spravovat vlastnictví a vnímat přirozený zákon. „Rodičovská moc nemá být zamýšlena jako vláda nad dětmi, nýbrž jako pomoc, poučování a zachování potomstva.“ Ve věku plnoletosti však jejich rodiče ztrácejí onu zvláštní moc a děti jim nejsou ničím povinny. „Nic víc než to, že dostaly život a výchovu od svých rodičů je nezavazuje k vážnosti, úctě, vděčnosti, přispění a podpoře po celý jejich život k otci či matce.“ Další vztahy jsou založeny na dohodě, ve které rodiče nabízejí dědictví a děti práci a výpomoc. Z těchto pravidel vychází i dnešní moderní společnosti, kde některé tyto zásady jsou ošetřeny zákonem, jiné záleží na naší etice a solidaritě.

V této kapitole nejsou opomenuti sirotci a prosťáčci, pro něž platí speciální pravidla. „Nemají tolik rozumu, aby mohli být svobodní, nikdy nevystoupí z řízenosti svých rodičů.“

Kritika otcovské moci je mimo jiné namířena proti lidem oslavujícím moc absolutní, která by podle nich měla být odvozována právě od moci otce v rodině, tedy i v zemi. Ale pokud bude v rodině uplatňována moc rodičovská, tedy přiznána i matce, vliv absolutního monarchy, jakožto jedince, bude popřen a označen jako nelegitimní. Tento Lockův postoj považuji jako krůček k zrovnoprávnění postavení muže a ženy.

V celém textu je zdůrazňována rovnost mezi lidmi, ale v této kapitole se poprvé setkáváme s pojmy sluha – pán.

O vlastnictví
(Kapitola V.)

Kapitolu o vlastnictví pokládám za nejzajímavější (rozpor mezi přirozenou potřebou člověka a loupeží, při níž si přivlastní výplody přírody, které patří všem), ale také za nejutopičtější. Lockovy zásady by nikdy nemohly být ve společnosti uplatňovány, právě vzhledem k jejich irealitě. Locke hojně využívá obhajoby božím zákonem a více než jinde je zde markantní spolupráce právě s Biblí, což se projevuje častými citacemi, vybranými pasážemi, které používá jako argumenty pro svoji potřebu. Je to taková Achillova pata jeho teorie.

Locke uvádí, že k získání majetku není třeba nijaké smlouvy mezi lidmi ani autority nebo snad nějakého zákona.
„Bůh, jenž dal svět lidem společně, dal jim také rozum, aby ho využívali k nejlepšímu prospěchu a k příjemnosti života. Země a vše, co je na ní, je dáno lidem společně a na udržování a pohodlí jejich existence. A ačkoli všechny plody, jež sama od sebe dává, a zvířata, jež živí, patří lidem společně, protože jsou samorostlým výtvorem přírody.“ Každý člověk má právo na takový podíl z přírody, který by stačil využít a spotřebovat, aniž by se mu cokoli zkazilo (shnilo). Všechny výtvory přírody jsou, pokud jsou v přirozeném stavu, lidem společné. Vyjmutí z tohoto přirozeného stavu je možné tak, že člověk připojí něco, co je mu vlastní – tedy práci. A protože práce je jeho nesporným vlastnictvím, pak i tato věc se stává jeho majetkem. „A řekne někdo, že neměl právo na tyto věci, jež si takto přivlastnil, protože neměl souhlas všeho lidstva, aby je učinil svými? Byla to loupež přisvojit si takto, co patřilo všem společně?“

Můj závěr:

Některé Lockovy myšlenky na mě působí lehce naivně, ale ve své podstatě snad nejsou zlé. Jeho závěry o společnosti jsou dodnes uznávány a globálně uplatňovány i v moderním světě.
A nakonec ještě taková malá výtka: Obsah spisu se nevztahuje na ateisty. Podle Locka jim nebyl do mysli vložen boží zákon, tedy nemají smysl pro přirozený zákon, neuznávají jej, a ten, kdo se podle něj neřídí, je tudíž nepřítelem všech.


Odkazy: Locke, John: Druhé pojednání o vládě
Ottova encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM – díl XVI.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=5046