ANTICKÁ LITERATURA - ŘECKO

Řecké kmeny přišly na Balkánský poloostrov v 2. tis. Př. Kr. Díky stykům s orientálními kulturami se jejich vlastní kulturní tradice rychle rozvíjela. Řecký stát byl první na území Evropy a jeho kultura významně ovlivnila rozvoj evropské vzdělanosti.

1. archaické období – do 6. stol. př. Kr.

Nejstaršími dochovanými slovesnými památkami ř. literatury jsou dva eposy, připisované podle tradice básníku HOMÉROVI – Illias a Odyssea. Pocházejí asi z 8. stol. př. Kr.

ILLIAS je inspirována skutečnou událostí – dobýváním města Tróje ( Illionu) Řeky. Syn trojského krále Priama Paris totiž unesl manželku spartského krále Meneála Helenu. Z desetiletého boje o město vypráví Illias jen krátkou epizodu o hněvu předního bojovníka Řeků, Achillea. Velitel Agamemnon vzal Achilleovi jeho kořist, dceru kněze Brísea. Uražený Achilles odmítá bojovat, a proto jde místo něj v jeho brnění přítel Patroklos, aby zahnal Trójany. Je však zabit Hektorem, Priamovým synem. Achilles je smrtí přítele hluboce zasažen a vydá se zpět do boje. V souboji zabije Hektora, sám je však ještě před koncem války zabit. Trója je nakonec lstí dobyta – díky dřevěnému koni, kterého Řekové postaví před hradby a dají se na ústup. Trójané koně vtáhnou do města, ale v jeho útrobách se skrývají řečtí bojovníci, kteří město dobyjí.

Na Illias navazuje druhý epos – ODYSSEA, která líčí útrapy Odyssea, účastníka Trojské války, na jeho cestě domů. Odysseus unikne nástrahám kyklopa, kouzelnice Kirké i sirén,na cestě ztratil loď i své přátele a nakonec, za několik let, se vrátil domů, kde přemmohl nápadníky své manželky Penelopy. Odyssea je umělečtější a složitější než Illias a popisuje vítězství nad přírodou i vlastním osudem.

Ze stejného období pocházejí také tzv. HOMÉRSKÉ HYMNY a MARGITÉS, parodie na Odysseu. Jejím obsahem je hlavně oslava řeckých božstev.
Vedle Homéra známe z tohoto období také HESIODA, který sepsal rady zemědělcům v díle Práce a dni.

Na přelomu 7. a 6. stol. se díky společenským změnám začíná více uplatňovat lyrika před homérskou epikou.
Elegická lyrika vychází z lidové písně. Elegie byly skladby vážného charakteru, často žalozpěvy. Představitelem této lyriky je ARCHILOCHOS. Představitelkou monodické lyriky je básnířka SAPFÓ. Pochází z ostrova Lesbos, kde založila tzv. „Školu Múz“. Je zakladatelkou milostné lyriky a její básně jsou velmi něžné. Básně ANAKREONTA oslavuj lásku, víno a životní radosti.
Tradici měla v Řecku také sborová lyrika. Její představitel PINDAROS slavil ve svých Ódách řecké aristokraty a vítěze řeckých olympijských her.
V tomto období vznikají i první bajky, které v příbězích o zvířatech s lidskými vlastnostmi podávaly určité životní zkušenosti, vyznívají v poučení. Většina řeckých bajek byla připisována pololidovému vypravěči AISÓPOVI a většina z nich se udržela v evropských kulturách až do novověku.


2. klasické období – 5.-4. stol. př. Kr.

Řekové konávali každoročně slavnosti, zasvěcené bohu vína Dionýsovi. Z obřadních mimických her, provázených zpěvy a tanci, se postupně vyvinuly tragédie ( v pův. smyslu „píseň kozlů“). Měly vzbudit lítost a hrůzu. Hlavními tématy byla mytologie a vztah k bohům. Hráli maximálně tři herci, a to vždy pouze vysoce postavení muži. Tragédie byla spojením mluveného slova, zpěvu, tance a významnou úlohu měl také sbor.
Nejslavnějšími tragiky jsou Aischylos, Sofokles a Euripides. ( období 6. a 5. Stol. př. Kr. )

AISCHYLOS je první světový dramatik, který ve svých hrách řeší lidské mravní konflikty. Čerpá z řecké mytologie a uctívá božský řád, jehož porušení má za následek smrt. V konfliktech postav se promítají konflikty starých a nových náboženských, mravních a právních principů, kdy vždy vítězí ty nové. Aischylos také zavedl ve hře druhého herce.
Z jeho tvorby se zachovalo jen několik dramat – ORESTEIA, Prosebnice, Sedm proti Thébám, Spoutaný Prométheus a Peršané. V Orestei zpracoval Aischylos látku z okruhu trojských pověstí.
Agamemnón, jeden z hrdinů trojské války, je po svém návratu do vlasti zavražděn nevěrnou manželkou Klytaimestrou a jejím milencem Aigisthem, který se chce zmocnit vlády. Po létech se vrací Agamemnónův syn Orestés, aby z příkazu boha Apollóna matku a Aighista zabil. Avšak Orestés propadá výčitkám svědomí a utíká, pronásledován bohyněmi pomsty, Erínyjemi, k Apollónovi. Spor mezi Erínyjemi a Oresteem má rozhodnout Athéna, avšak ta ustanoví z nejlepších athénských občanů soudní sbor, který rozhodne o Oresteově nevině. Vítězí tedy soudní právo nad právem rodové společnosti.

SOFOKLES pal své hry své hry jednodušším jazykem a přirozenou mluvou. Zavedl postavu třetího herce, jeho hry mají rychlejší spád a jsou založeny na silných kontrastech. Podle Sofokla se bohové mýlí a mají i špatné. Lidé by je neměli milovat, ale pouze uctívat. Je to humanista a vyznává lidské hodnoty. Náměty volí z okruhu trojských bájí a pověstí o thébském královském rodu. Zachovaly se hry Antigone, Král Oidipus, Oidipus na Kolónu, Filoktétes, Trachýňanky, Aiás, Slídiči a ELEKTRA.
Drama Elektra nese jméno po Oresteově sestře, kterou Sofokles postavil do středu děje. Elektra žije se svou matkou Klytaimestrou a jejím milencem, avšak stále zachovává věrnost mrtvému otci a vzdor vůči jeho vrahům. Celý její život je příprava na pomstu proti nim. Její jedinou oporou je naděje na příchod bratra a pomstu. Ta se ztratí ve chvíli, kdy dostane mylnou zprávu o jeho smrti. Rozhodne se, že vykoná trest sama, avšak Orestés se vrací v přestrojení , dává se jí poznat a trestá vrahy svého otce.
Největší slávu si ve starověku získal Sofoklův KRÁL OIDIPUS. Oidipův otec, thébský král Laia, se po narození syna dozvídá, že ho syn zavraždí a ožení se se svou matkou. Oidipus je rodiči zavrhnut a vyrůstá v cizí zemi. Na cestě do Théb potká cizince a v hádce ho zabije. Netuší, že zabil vlastního otce. Théby zachrání od pohromy a stává se manželem královny Iokasty. Po létech postihne město mor a podle Apollóna nepřestane, dokud bude v zemi žít vrah Laiův. Oidipus po vrahovi pátrá a nakonec se od věštce dozvídá, že on zavraždil Laia, který byl jeho otcem, a Iokasta jeho matkou. V zoufalství si vypíchne oči a odchází do vyhnanství na Kolón.


Tragedie ANTIGONE zobrazuje konflikt mezi proměnlivými zákony vládců a věčnými příkazy morálky. Hrdinka tragédie, Oidipova dcera Antigone je nositelkou a obětí tohoto rozporu. Když Oidipus odešel do vyhnanství, dostali se jeho synové Eteoklés a Polyneikés do sporů o vládu. Polyneikés si najde spojence v cizině a vypraví se s vojskem proti rodnému městu. O sporu obou bratrů vypráví Aischylova hra SEDM PROTI THÉBÁM. Bratři ve vzájemném boji zahynou a králem se stává Kreón. Přikáže, aby Polyneikova mrtvola nebyla pohřbena, protože se dopustil vlastizrady. Antigone ho však přesto podle nepsaných zákonů tajně pohřbí. Na příkaz Kreónta má být tedy potrestána a zaživa zazděna do hrobky. Bohové však žádají, aby byl trest odvolán. Kreón chce vrátit Antigoně svobodu, ale najde už ji oběšenou. Kreóntův syn Haimon, Antigonin snoubenec, spáchá sebevraždu, stejně jako jeho matka. Kreón nakonec žádá bohy, aby ho zbavili života.
Hra OIDIPUS NA KOLÓNU je pokračováním Krále Oidipa, kdy Oidipus a Antigone odcházejí na Kolón, ostrov bohyň pomsty, a dozvídají se o sporu obou bratrů.
EURIPIDES je vrcholným dramatikem řecké tragédie. Je zastáncem demokracie a v jeho hrách nejsou bohové nejsou zárukou spravedlnosti. Líčí lidi takové, jací doopravdy jsou, snaží s e zkoumat pohnutky k jejich činům. První mluví o lidské zodpovědnosti, hledá křivdy, spáchané na lidech.
K jeho nejlepším hrám patří MEDEIA, jejíž děj zpracovává pověsti o mytologických Argonautech a zlatém rounu. Kouzelnice Medeia pomohla vůdci Argonautů Iásonovi zmocnit se zlatého rouna. Oklamala otce a utekla s Iásonem, do kterého se zamilovala. Ožení se s ní, avšak v Korintu se zamiluje do Glauky, dcery krále Kreónta. Chce si ji vzít za ženu a opustit Medeiu, ta se mu však pomstí. Zavraždí Glauku a pak i děti, které měla s Iásonem. K tomuto činu se Medeia odhodlává až v krajním zoufalství po těžkých vnitřních konfliktech, jako trpící žena, zrazená ve své velké lásce.
V Athénách, kde měla žena podřadné postavení, bylo toto zpracování odvážným novátorským činem. Euripides byl první, kdo vytvořil ženskou hrdinku.
Jeho dalšími díly jsou např. Trójanky, Ifigénie na Taulidě, Faidra nebo Andromaché.

Také řecká komedie byla původně spojena s kultem boha Dionýsa. Obyčejní lidé se vysmívali aristokratům, pranýřovali různé neřesti a špatné vlastnosti a komedie měly často charakter bajek. Zpočátku byly parodiemi na tragedie, později už nesouvisejí s dionýsovskými slavnostmi. Líčí všední život a objevují se tu typické postavy jako lakomý otec, vychloubačný voják, lehkomyslný syn, vychytralý otrok nebo hádavá manželka.
Nejslavnějším představitelem tzv. staré komedie (5. stol. př. Kr. ) je ARISTOFANÉS. Byl současníkem Euripida, avšak ve svých hrách často kritizuje myšlenkové a umělecké novátorství. Jeho komedie často připomínají frašky a ve výsměchu se nezastavil před nikým a před ničím. Zesměšňuje válku, například ve hře LYSISTRÁTÉ, ve které se ženy postavily proti válčícím mužům. Jeho dalšími díly jsou Jezdci, Žáby (zde kritizuje Euripida ), Ženský sněm nebo PTÁCI, neboli Kukačkov nad mraky, o městě, kde vládnou ptáci.
Představitelem helénistické, nové komedie, je MENANDROS. Byl Aristotelovým žákem a napsal přes 100 komedií. Hry jsou založeny na ostrém dialogu a ironii. Jsou psány pro tři herce. Z Menandra vyšel v novověku např. Moliér. Mezi jeho díla patří Zmýlená neplatí, Dědek, Hledá se otec, Je libo svatbu nebo pohřeb?. Na rozdíl od Aristofána nejsou jeho hry politické a osobní, ale líčí všední život a využívá již charakteristických postav.

Historická literatura se psala formou prózy.
HERODOTOS ve svých historiích vylíčil dějiny řecko-perských válek. THÚKYDIDÉS je ve svých dějinách o peloponéských válkách téměř objektivní, protože vyloučil bohy. Na rozdíl od Thúkydida, historik XENOFÓN, autor Řeckých dějin, bohy z dějin nevyloučil,ale počítal s jejich zásahy. Jeho jazyk je však vytříbenější.
Antické řečnictví (rétorika) se vyznačovalo formální dokonalostí. Nejvýznamnějším řeckým řečníkem byl DÉMOSTHÉNÉS Z ATHÉN, proslulý polemikami proti makedonskému vůdci Filipovi II., tzv. filipikami.

Řecká filozofie dosáhla vrcholu v dílech Aristotela a Platóna.
PLATÓN je zakladatelem idealistické teorie – podle této filozofie byly základem světa ideje, které jediné jsou neměnné. Svoje díla psal formou dialogu, vymyšleného rozhovoru mezi učitelem a žákem, kdy se ujasňují a vyvracejí názory. Plató kritizoval demokracii a obraz ideálního společenského uspořádání popsal v rozsáhlém dialogu ústava.
ARISTOTELES, Platónův žák, byl na rozdíl od něj materialista – základem světa je podle něj příroda. Ve svém díle shrnul všechno vědění starověku. Jeho dvoudílná POETIKA stanovuje některé zásady slovesného umění, zejména pravidlo, že dramatické dílo se má odehrávat na jednom místě, v jedné době a má mít jeden dějový proud. Tyto zásady se považovaly ještě do 17. stol. za závazné.

3. helénistické období - 3.–1. stol. př. Kr.

Vyznačuje se úpadkem a návratem ke staré literatuře.
Básník THEOKRITOS je zakladatelem tzv. pastýřské idyly. Rozpracovává motiv lásky a přesazuje ji do idealizovaného venkovského prostředí. Tyto básně, zvané bukolika, líčí bezstarostný život uprostřed přírody.

 

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=532