Filozofie a náboženství jsou staré jako lidstvo samo a přitom stále aktuální. Ideje, které byly formulovány před mnoha staletími, dodnes utvářejí náš způsob života a způsob nazírání na svět i na nás samé.

Existuje Bůh?
Jak Bůh existuje?

Tyto dvě otázky trápí filozofy a teology od dob antických Řeků až po současnost. Dokazovat existenci Boha začali již starověcí filozofové.

Platon (482-348 př. Kristem)
Poprvé užil slovo Theologia. V jeho spisech je idea Dobra nejvyšší idea, v jeho světě idejí je ztotožněna s Bohem. Jeho teorie idejí do značné míry ovlivnila vývoj křesťanství. Platónovu myšlenku o ideálním světě, který je mimo tento svět, použili ranně křesťanští myslitelé k rozvinutí představ o křesťanském nebi. Platónovo zdůraznění významu duše a naopak nižší hodnota těla a hmoty představovalo po staletí významnou součást křesťanského myšlení.

Aristoteles (384-322 př. Kristem)
V jeho myšlení je „nehybný hybatel“, příčina veškerého pohybu i touhy po dokonalosti je také ztotožněn s Bohem.

Augustin Aurelius (354-430)
Nejvýznamnější církevní otec, později prohlášen za svatého. Věřil, že musí existovat nejvyšší pravda, která vysvětluje všechny neměnné pravdy v lidské mysli. Nejvyšší pravda podle Augustina musí být Bůh.

Tyto definice jsou však filozofické. Názory Platóna a Aristotela byly začleněny do křesťanství aby přispěly k rozvoji křesťanské filozofie. Křesťanské chápání Boha vyrostlo ze židovského. Židé, křesťané i muslimové jsou monoteisté, tzn. že věří v jednoho Boha.

Bůh je: Stvořitel světa. Svět stvořil z ničeho, Bůh je ve vesmíru první a nejpřednější. Existence celého stvoření je závislá na Bohu.
Pán: Král a vládce všech, hodný a uctívaný. Vše, co existuje se vztahuje k Bohu.
Samostatně existující Bůh není na ničem závislý, aby mohl být bohem. Zatímco my existujeme protože nás Bůh stvořil. Bůh existuje, protože je. Bůh je věčný.
Dobrý a milující – Bůh je dobrý, stvořil svět, který je v zásadě také dobrý, ačkoliv byl protknut vinou hříchu.
Bůh je zobrazen jako otec. Bůh je láska – agapé – (univerzální láska)
Svatý – jiný, tajemný, vzbuzující bázeň. Ten kdo uctívá Boha si musí být vědom boží dokonalosti a lidské nedokonalosti.

Během doby byla provedena řada pokusů dokázat Boží existenci. Ontologický důkaz o Boží existenci podal benediktinský mnich


Anselm z Canterbury
Podle něho je Bůh nejvyšší myslitelné bytí. Je důležitější existovat ve skutečnosti než jen v myšlení, proto Bůh existuje. Dospěl k poznání křesťanské Trojice (Bůh existuje ve třech osobách). Bůh otec, Bůh syn a Bůh Duch svatý. Avšak zůstává jedním Bohem. Tvrdil, že ideál je mnohem skutečnější než realita. Stejně jako Platón věřil, že idea Dobra je mnohem skutečnější, než jednotlivé příklady dobra na světě.

Anselm z Canterbury měl své stoupence, ale i své kritiky. Mezi jeho kritiky patřil i


Tomáš Akvinský (1225-1274)
Důraz T.Akvinského na rozum vedl k postupnému oddělení „přirozeného rozumu“ a „nepřirozené víry“. Akvinský se domníval, že rozum může odhalit jisté množství pravd o Bohu, avšak taková dogmata, jako je učení o Trojici a vtělení mohou být pochopeny jen prostřednictvím zjevení. Užíváním hlavně negativních výpovědí o povaze Boha, uváděním, co Bůh není, dochází Akvinský k myšlence, že boží podstatou je jeho vlastní existence. Tak jako podstatou ohně je teplo, tak boží podstatou je jsoucno. Bůh je proto jsoucí. To znamená, že Bůh má existenci ze sebe sama, je soběstačný, nedělitelný a věčný. Po dlouhá staletí se Akvinského důkazy běžně používaly při dokazování existence Boha. V 18. Století bylo ale jeho učení napadáno. Tomáš Akvinský pokračoval výkladem pěti cest, neboli důkazů Boha.
Pět cest Tomáše Akvinského:
¨ V první cestě se soustředil na skutečnost změny ve světě. Napsal: „Je-li něco v pohybu, musí tím pohybovat něco jiného.“
¨ V druhé cestě se soustředil na to, že ve světě existuje příčina a účinek. Nevěřil v nekonečný řetěz příčin a účinků jdoucí zpět až do nekonečna. Řekl: „Musíme tedy nutně předpokládat nějakou první účinnou příčinu a tu všichni nazývají Bohem.“
¨ Ve třetí cestě se zabýval ideou bytí a nebytí ve světě. Věci existují, ale nemusí existovat, potom musela být doba, kdy neexistovalo nic. Podle něj mají předměty ve světě nahodilou existenci. Mohou, ale nemusí existovat, ale jen Bůh má existenci nutnou.
¨ Čtvrtá cesta se soustředila na stupně dobra a dokonalosti ve světě. Řekl: „ Je tedy něco, co je příčinou bytí dobroty i každé jiné dokonalosti všech jsoucích a tomu říkáme Bůh.“
¨ Pátá cesta stanovila řád a cíle v přírodě.


René Descartes (1596-1650)
Podle něho důkaz Boha vychází z následující úvahy: Jeho metodou je metoda pochybování. Jelikož znát je více jak pochybovat, Descartes dochází k závěru, že je nedokonalý. Má ideu, co je dokonalé bytí. Idea dokonalosti musí od někoho pocházet. Tím je Bůh. Bůh je dokonalý. Dokonalejší je existovat, než neexistovat, proto Bůh existuje. Descartes věřil, že se lidé rodí s vrozenými idejemi. Máme ideu v Boha, ale nikdy se sním nesetkáme. V jeho filozofii víra v Boha předchází víru ve vědu.

Přední empirický filozof


John Lock (1632-1704)
Prohlásil, že vzhledem k příčině a následku, pokud něco existuje, muselo existovat vždy a to něco je příčinou toho, co existuje. Co existovalo vždy, musí být nekonečné, všemohoucí a vševědoucí – neboli Bůh.

George Berkley (1685-1753)
Věřil v Boha a obával se, že věda a filozofie jeho doby podporují ateizmus. Lidé a filozofové přestávali brát za své církevní dogmata v Boží existenci. Našli se i filozofové, kteří existenci Boha odmítali.

David Hume (1711-1776)
Nesouhlasil s Tomášem Akvinským a prohlásil, že příčina a účinek ve světě nepotřebují žádné vysvětlení. Jde přitom buď o tvrzení vyplývající ze smyslové zkušenosti, nebo o činnost lidského rozumu, když zpracovává smyslovou činnost. Kladl si otázku – Proč má být Bůh první příčinou, proč není jiná první příčina?

Immanuel Kant (1724-1804)
Domníval se, že příčina a účinek patří pouze do světa smyslové zkušenosti. Jestliže Bůh existuje mimo svět smyslové zkušenosti, pak není možné „přeskočit“ z uvažování o tomto světě k uvažování o Bohu. Uvažování o Bohu proto překračuje lidské schopnosti, je neužitečné a je odsouzeno k nezdaru.

Ludwig Feuerbach (1804-1872)
Prohlásil, že Bůh je lidská projekce. Podle něj Bůh nestvořil člověka, ale člověk si vymyslel Boha. Ludwig Feuerbach prohlásil: „Otázka týkající se existence nebo neexistence Boha není důležitá. Důležitá je otázka týkající se existence nebo neexistence člověka.“ Feuerbach byl humanista v tom smyslu, že věřil v člověka jako základ a výchozí bod veškeré filozofie. Věřil, že člověk je mírou všech věcí. Pro Feuerbacha je tajemstvím teologie antropologie (věda zkoumající člověka). Z jeho názorů vyplývá že :
¨ Nadpřirozené neexistuje, existuje jen přirozené
¨ Náboženství je sociologická, kulturní a psychologická záležitost

Karl Marx (1818-1883)
Tvrdil, že náboženství je „opium lidstva“. Domníval se, že náboženství vede k tomu, že lidé myslí na posmrtný život víc než na pozemský a v důsledku toho nemají odvahu současný život změnit. Boha považoval za produkt lidské bídy.

Sigmund Freud (1856-1939)
Považoval náboženství za iluzi. Víra v Boha není nic víc, než důsledek lidských tužeb. Podle Freuda je náboženství „obecná nutkavá neuróza“, jejíž původ spočívá v tabu (nedotknutelný, zakázaný). Ve svých kořenech jsou náboženské rituály podobné neurotickým, nutkavým činnostem. Rituální zabíjení a pojídání totemového zvířete obsahuje oidipovské přání zabít a zničit otce. Podle Freuda je proto náboženství Oidipův komplex lidstva. Jeho názory ohledně těchto hypotéz byly podrobeny značné kritice. Freud nevěřil v Boha, ale věřil ve vědu. Domníval se, že náboženství vymizí a věda a racionální myšlení pomohou vytvořit lepší společnost.

Martin Buber (1878-1965)
Židovský filozof a teolog. Jeho nejznámější dílo je „Já a ty“ ve kterém popsuje dva základní postoje ke světu:
¨ Postoj Já-Ty, jaký vykazuje vzájemný vztah existující mezi subjektem a objektem.
¨ Postoj Já-Ono ukazuje, že mezi subjektem a objektem existuje určité ovládání nebo zpředmětnění. Já je zde aktivní, Ono pasivní. Vztah Já-Ono má nižší hodnotu než Já-Ty. V Buberově pojetí je Bůh pro člověka věčné Ty a vztah k Bohu je jedině vztahem Já-Ty, který může být lidstvem trvale udržován.

Jean Paul Sartre (1905-1980)
Nejslavnější existencionalista řekl: „ Ve světě bez Boha musí úlohu Boha převzít lidé. Protože jsou ale lidé omezeni svou tělesností, svými schopnostmi a okolnostmi, není možno tuto touhu uspokojit.“ Jelikož Bůh neexistuje, život nemá žádný konečný smysl a je absurdní. Zvolit si určité hodnoty, podle nichž by člověk žil, znamená zvolit „špatnou víru“. Hodnoty nemají žádnou cenu, protože Bůh neexistuje. Lidé mají svobodu volby, ale je klam věřit, že v tom, co volíme je nějaká hodnota. Řečeno Sartrovými slovy „člověk je zbytečné utrpení“.


Na závěr
Jestliže neexistuje definitivní důkaz existence Boha, neměli bychom zapomenout, že také neexistuje definitivní důkaz neexistence Boha. Otázka boží existence zůstává stále otevřena, musíme jí stále čelit. Argument z náboženské zkušenosti ukazuje, že to není otázka jen pro naše myšlení, ale pro celou naši existenci.

Náboženství Bible
Nejdůležitější knihou v křesťanském náboženství je Bible. V průběhu staletí křesťané s Biblí žili a umírali. Bible je kniha, která změnila svět. Bible vlastně není jedna kniha, ale tvoří ji několik desítek spisů různého obsahu z různých dob. Zahrnuje právní spisy, kroniky, poezii, dopisy a proroctví. Ranně křesťanské církve musely rozhodnout, které knihy se stanou součástí Bible a které nikoliv.
Biblické knihy členíme do dvou skupin:
¨ Starý zákon – knihy židovského původu.
¨ Nový zákon – ranně křesťanské spisy inspirované již Ježíšovým umučením.
Mnozí křesťané věří, že Bible je zápis božích slov tak, jak si Bůh přál, aby byla zaznamenána. Autoři byli sice různí, ale všichni psali jen to, co jim Bůh vnukl. Tento názor převládal ve středověku. Dnes ho zastávají konzervativní protestanti – EVANGELIKÁLOVÉ. Bible je záznam lidské víry v Boha. Mnozí křesťané chápou autory Bible spíše jako kronikáře a svědky Božího jednání v lidských dějinách a lidské zkušenosti s Bohem. Tvrdí, že Bible vznikla z lidského vztahu k Bohu, že je to soubor lidmi vytvořených textů.


Literatura: Úvod do světa idejí (William Reaper, Linda Smithová)
Úvod do filozofie (Arno Ansenbacher)
Společenské vědy v kostce (Jaroslav Hladík)

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=4337