Historie pohledu na pozornost jako psychickou funkci

Pozornost vstoupila do obsahu odborníky zkoumaných jevů až na konci 19. století. Do této doby byla vnímána jako součást duševna (psychiky) a nebyla odděleně zkoumána. První jakési zmínky o pozornosti (koncentraci) se nacházejí v staroindických „védách“, nejstarších písemných památkách lidstva. Pro podrobnější historický přehled o pohledu na pojem pozornost je nutné se zabývat psychologií jako takovou a sledovat její vývoj. O psychologii se říká, že je to stará věda s poměrně mladou historií. Psychologie se totiž vyvíjela již od nejstarších dob, ale pouze jako součást filozofie. Experimentálnímu pojetí psychologie předcházela staletí filozofického bádání a praktického poznání. Jako samostatná věda byla uznána teprve až v 19. století.

Prehistorie
Lidská mysl okupovali již od pradávna otázky, jako co je život a duševní život a jak spolu souvisí. Tak vznikaly první výklady duševního života u přírodně žijících národů. Vycházeli z primitivních vysvětlení určitých jevů a z nedokonalého vnímání (M. Nakonečný, 1995, str.8).

Starověk
Zřejmě nejstarší teorie duševního života pochází z 4. tisíciletí př.n.l. z oblasti starého Egypta v rámci tehdejšího náboženství. Texty se dochovaly na zdech nebo sloupech chrámů a v tzv. Knize mrtvých. Ve které se nachází nejstarší psychologické pojednaní o rozhovoru vzdělaného Egypťana se svým nevědomím. V této době byla věnována zásluhou náboženství velká pozornost posmrtnému životu. Egypťané chápali duši jako nehmotnou nesmrtelnou. Poprvé zdůraznili, že po smrti tělesné schránky lidská duše přechází do jiných živých bytostí. Nejdříve chápali duši jako tvořivou sílu božského původu „Ka“. Později vystupuje pojem „Ba“, který znázorňuje netělesnou individuální duši.
Ve staré Indii se také názory na duševní život utvářeli podle náboženství a filozofických úvah. První poznatky jsou zejména zaznamenány ve „védách“ z období kolem roku 1200. př.n.l. V indii byly pokládány tzv. „parapsychologické jevy„ (např. telepatie) za normální. Bylo uznáváno co nejtěsnější sepětí mysli a těla. Pro stavy a schopnosti „nadpřirozené„ se vypracovávali metody cvičení psychických sil. Těmito zkušenostmi se zabýval „jógový filozofický systém“. Podobné pojetí principů duše jako ve starém Egyptě „Ka“ a „Ba“ se ve staroindickém psychologickém myšlení nazývalo „manas-bráhman“ (světové psychika) a „asu-átman“ (osobní psychika). „Vnitřní zření“ spolu s koncentrací mysli a meditací v rovině psychické a regulace dýchání v rovině fyziologické se staly základní metodickou cestou staro indické psychologii. Z toho vyplývá, že v indii se používal termín koncentrace (soustředění). V podstatě museli být obeznámeni s touto funkcí, když ji používali prakticky a jako termín teoreticky.
Také ve staré Číně se psychologické myšlenky odvíjely od náboženských názorů (taoismus, konfucianismus, čínský buddhismus). Hlavně dva hlavní směry konfucianismus (byl pokládán za pozitivní) a taoismus (negativní) byli hlavní osou tehdejší čínské společnosti. Názory na psychické jevy jsou úzce spjaty s zen-buddhistickým „osvícením“ a „velkým osvobozením“. C.G. Jung o zenovém osvícení říká, že se jedná o vhled do povahy jáství (Nakonečný,1995).
Ve starém Řecku se v té době vykytovali 2 filozofické proudy (racionální, orfismus). Na orfické učení navazoval Phytagoras (asi 580-500 př.n.l.), který byl do tohoto učen zasvěcen v Egyptě. Zabýval se hlavně duševní hygienou. Ta byla založena na meditaci a přísné životosprávě. Mysticky pojatá čísla byla pro Phytágora nejvyšším principem jsoucna. Racionalistické pojetí duše je u starých Řeků zastoupeno ionskou filozofickou školou založenou Thalesem z Milétu (asi 625-545 př.n.l.). Demokritos je vrcholný představitel materialismu a dále lékaři Alkmaion a Leukipos. Dalšími filozofickými směry, které vznikly o 100 let později byli Epikureismus a Stoicismus. Zakladatelem prvního směru byl Epikuros (341-270 př.n.l.) interpret Demokritova atomismu. Na Krétě přibližně kolem roku 300 př.n.l. vznikal Stoicismus. Byl to materialistický směr chápající oproti Epikurose duši jako hmotu a sílu zároveň.
Orfismus (řecká filozofie) vrcholí v díle Skratova žáka Platona (asi 427-347 př.n.l.). Založil školu v Athénách zvanou Akademie. Je pokládán za zakladatele idealismu především svou teorií o věčném světě idejí. Vycházel z Sokratova učení o pravém poznání a zdání. Rozděloval svět na nejvyšší možnou formu ducha, duši světa (dobrá špatná) a lidskou duši. Ta se ještě dělila na rozumovou složku, žádostivou a vznětlivou. Na něj navázal svou teorií jeho žák.
Platónovým žákem a velmi střízlivým badatelem byl Aristoteles (384 – 322 př.n.l.). Na rozdíl od Platona, který vycházel z mytologického pojetí duše, Aristoteles vycházel z pojetí přírodovědeckého. Jeho spisy se týkali duše spíš ze strany biologické. Podle něj je v duši (psýché) obsaženo vše co je označováno jako psychické (vnímání, myšlení, paměť). Jeho hlavní teze „duše je vším skutečným“ říká, že v duši je obsažen celý svět. Místo pobytu duše umístil od srdce, mozek vnímal jako žlázu ochlazující „vnitřní lidské teplo“. Lidský rozum rozděloval na aktivní a pasivní. Aktivní vytváří dojmy a pasivní pojmy (Nakonečný, 1995). Definoval také jakési smyslové ústředí v srdci. To mělo za úkol organizovat práci jednotlivých smyslů. Kromě toho má další vlastnosti: spánek, bdění, únava. Aristoteles se o pozornosti jako duševní (psychické) funkci vůbec nezmiňuje. V jeho pracích však lze nalézt názor, že „silnější pohyb v duši vytlačuje slabší“ (Tardy, 1966). Tím si klade otázku jestli je možné vnímat dvěma smysly současně. Aristoteles znamená konec řecké filozofie, úpadek rozvoje vzdělanosti v řeckých městech. Rozvoj přechází na blízký východ a mění se v materialistické filosofie (epikurejská, stoická) vyhovující otrokářskému řádu pozdějšího Říma.

Helénistické období
Rozpory idealismu a materialismu jsou v hlavně v pojetí duše, ducha (pneuma) a rozumu. Někteří následovníci Aristotela kritizovali pro oddělení závislosti rozumu na těle. Jiný nástupce v peripatetické škole Straton z Lampsaku pečlivě odstranil z Aristotelova učení rozumového a nadpozemského boha. Závislost myšlení a vnímání naznačuje nepravděpodobnost oddělení rozumu jako vnějšího činitele. Straton se již zmiňuje o pozornosti a připisuje její zaměření na činnost nebo podnět vlivu rozumu.
Později nástupci Platóna (novoplatonici) chápali pozornost (prosektikon) jako „zvláštní mohutnost“ ovlivňující uvědomění si duševních činností. Hlavním novoplatonikem byl Plotinos (203-270). Vytvořil pojem vědomí a tím i ukončil vývoj idealistického pojetí duše a života v antickém Římě. Plotinovy argumenty se nedají vyvrátit mechanickým materialismem, jehož hmota je jenom plastický tvar v pohybu. Rozpory mezi materialismem a idealismem však pořád přetrvávali dál (Tardy,1966).

Období křesťanství
Další následující období křesťanství se zabývalo psychologickými otázkami jen z náboženského důvodu. Psychologie křesťanství je obsažena v dílech svatých otců a vychází z Nového zákona. To je důkaz, že křesťanství se opět odpoutalo od materialismu. Soustředila se hlavně na spontánnost dobrého a obětavého chování, které bude odměněno nesmrtelností. Významný představitel křesťanské psychologie sv. Augustin (354-430) je právem považován za nejvýznamnějšího představitele křesťanského introspekcionalismu. Je autorem mnoha spisům o paměti a jako první vyslovil myšlenku o zapomenutém, které je stejně jako nezapomenuté uloženo v paměti. Podtrhoval význam aktivity duše i v procesu vnímání. Z tohoto tvrzení vyplývá fakt, že pozornost (aktivita duše) je potřebná ke vnímání.
Sv. Tomáš Akvinský (1225-1275) je dalším nejvýznamnějším křesťanským autorem filozofií. Je mu připisováno tzv. usmíření náboženství s rozumem. Chápe pozornost jako projev vůle, a ten je nutný ke každému aktu poznání. Zabýval se nejen vztahy duše a těla, ale i citovými oblastmi duše (Tardy,1966).

Renesance
Vznik nového kulturního směru renesance v Itálii přináší nové přehodnocování poznatků staré antiky. V psychologii se opět vedou spory v pojetí duše, rozumu atd. Hlavně lze pozorovat snaha o rozvoj Aristotelových poznatků nebo naopak jejich dementování. Na vývoj západní filozofie a psychologie měl dlouhodobý vliv francouzský matematik a filozof René Descartes (1596-1650). V podstatě se shodoval se sv. Tomášem Akvinským a rozpracoval práci o citech (vášních). Kritizoval vědu tehdejší doby, že se jen okrajově zabývá důkazy (Tardy,1966). Descartovi názory výrazně zdokonalil pařížský filozof Nicolaus Malebranche (1638-1715). Zabýval se mnoha psychickými fenomény: vnímáním, city, psychické rozdíly mezi mužem a ženou atd. Jako první zkoumal hlouběji pozornost. Zjistil, že pozornost má omezený rozsah a propagoval cvičení rozsahu pozornosti pomocí Descartovy metody (skládání složitého předmětu od jednoduchých částí) (Nakonečný,1995). Avšak prvním kdo udával rozsah pozornosti v číslech (5 až 6 idejí) byl Chuan Pablo Bonet. Descartovým současníkem byl anglický filozof Thomas Hobbes (1588-1679). Postavil základy pro mechanistický asocianismus, ale přesto nebyl typickým materialistou. Zabýval se kromě vztahů mezi lidmi i vztahy mezi vášněmi a city. Na něj potom navázal holandský materialistický filozof Baruch de Spinoza (1632-1677).

Empirismus
V dalších obdobích se psychologie stále víc vyčleňovala z filozofie převážně vlivem rozvíjejících se přírodních věd. S vyčleňováním se měnila i ve vědu empirickou. Charakterizovalo ji sbírání poznatků o duševním životě. Velkým anglickým empiristou byl John Locke (1632-1704). Jeho velký přínos pro psychologii byla práce v oblasti vnímání. Z hlediska vývoje označil mysl člověka po narození jako nepopsanou školní tabuli. Obsahy mysli vznikají na základě vnímání. Vytvořil základní kameny pro vznik triády empirismus – senzualismus – asocianismus. Podle něj je mysl celé vědomí a pozornost úžina vědomí (Nakonečný,1995). Úzká mysl není schopna mít mnoho idejí (myšlenek) v jeden moment. Proto existuje paměť, která se zlepšuje zvýšenou pozorností a opakováním (Tardy,1966). Z Lockových děl vycházeli další výrazní asocianisté.
Proti Lockově empirismu se postavil mnohostranný vědec, matematik, racionalistický filozof, politik a historik Gotfried Wilhelm Leibniz (1646-1716). Hlavně se vrátil k výroku o prázdném intelektu bez zkušenosti smyslů. Duši pokládal za monádu (individuální mirkokosmos) a kromě duševních monád popisoval i monády hmoty a dal. Od Leibnize byly přejaty stupně jasnosti (Nakonečný,1995). Na tomto základě definuje profesor Christian Wolff (1679-1754) pozornost jako schopnost zlepšit jasnost představy na úkor jiných představ. Objevil také nepřímou spojitost mezi rozsahem a intenzitou pozornosti (čím je pozornost větší, tím je rozsah menší). Z tohoto vztahu odvodil existenci neúmyslné pozornosti (do té doby pojednávali filozofové pouze o pozornosti úmyslné).

Osamostatnění psychologie jako samostatné vědy
V Německu v 18. století se pozornost rozdělovala na bezděčnou a volní. Odborníci se soustředili na nalezení podmínek bezděčné pozornosti (síly, náhlosti, citu, zájmu). Francouzský E.B. Condillac (1715-1780) je znám svým senzualismem a redukcí pozornosti na působení podnětů. Stavěl pozornost na základě zaměření určitých smyslů podle nejsilnějšího podnětu (charakteru objektu). Dále se zabýval spojitostmi paměti a pozornosti. Imanuel Kant (1724-1804) se kromě dalších věd zabýval problémy psychologie a také o nich přednášel. Jeho úvahy vedli v Německu k zániku spekulativní psychologie duše. Kant nepovažoval empirickou psychologii za přesnou vědu, proto se Johann Friedrich Herbart (1776-1847) filozof, psycholog a pedagog pokusil založit psychologii jako vědu s použitím matematických zpracováních experimentů. Dal tak podnět pro vznik psychologie jako samostatné vědy. Pozornost pro něj znamenala dynamické tlumení a excitace představ. Představa zůstává ve vědomí není-li přerušena jinou představou o větší síle. Na Herbarta navázali jeho žáci a rozpracovali pojetí všech psychických funkcí. Pozornost spolu s dalšími psychologickými funkcemi a problémy při řešení vztahů mezi nimi vstoupily do doby experimentální psychologie. Od poloviny 18. století se pozorností jako psychickou funkcí zabýval každý psycholog (Tardy, 1966). V tomto století je také patrné sbližování a prolínání psychologie s neurofyziologií. Tato tendence se zvyšovala v 19. století. Postupně se prozkoumával mozek, mapovaly se senzomotorické funkce. Tyto výzkumy přispěly k podrobným znalostem anatomie lidského mozku. Do výzkumu anatomie mozku vstupují i čeští neurologové.

19. století
Rozhodující fází vývoje psychologie bylo 19. století. Psychologie dospěla k osamostatnění, oddělení od filozofie. Tuto etapu charakterizuje tendence, která byla nazvána „ústup od pojmu duše“. Nejvýznamnějším představitelem psychologie 19. století byl Wilhelm Wundt (1832-1920). Založil v Lipsku v roce 1879 první laboratoř pro experimentální psychologii. Ve své laboratoři chtěl především zkoumat bezprostřední zkušenost. Jako propojující faktor duševního dění chápal aparecepci: tzn. aktivní pozornost spojující vnímané se zkušeností. Těmto procesům odpovídají neurochemické procesy v čelním laloku mozkových hemisfér. Wundt svými experimenty a spisy o psychologii vytvořil základy vědeckého systému psychologie a rozhodujícím způsobem přispěl k jejímu rozdělení s filozofií (Nakonečný,1995).
Ludwig Lange (1825-1885) německý experimentální psycholog se zabýval hlavními kategoriemi psychických aktů, které byli v té době ve středu zájmu psychologů. Vysvětloval je na pokladě biologické determinace (určení) a jejího hlavního principu – přizpůsobení se prostředí. Snažil se překonat hranici (podle Wundta nepřekonatelnou) mezi nižšími a vyššími duševními procesy (Jaroševskij, 1988). Stejný zastánce experimentální psychologie Herman Ebinghaus rozvíjel znalosti hlavně o zapomínání a zapamatování. Wundtovy myšlenky přinesl do americké psychologie Edward Bradford Titchener (1867-1927). Definoval pojem mysli a zasloužil se o bližší poznání a rozdělení bezděčné a úmyslné pozornosti. Rozdělil pozornost na 3 stádia (viz kapitola Pozornost). Ve Francii vynikl Theodule Ribot (1839-1916) svými experimenty při výzkumu patologických vlivů na lidskou psychiku. Ihned po Langovi přepracoval motorickou teorii pozornosti (Jaroševskij, 1988). Vyzkoušel také jako první mechanicky odstranit pozornost. Chápal pozornost jen jako soubor reflexních postojů. Věnoval se také vztahu pozornosti a práce (Rubinštejn, 1967).
James Mc Keen Cattell (1860-1944) zkoumal nácvik čtení a rozsah pozornosti (tachistoskop). Nedostatky testových koncepcí, které nehodnotily individuální rozdíly, vedly A. Bineta (1857-1911) a T. Simona (1873-1961) k vypracování testů na zjišťování údajů o vyšších psychických funkcí. Uskutečnily také sérii experimentů zaměřených na zkoumání pozornosti, paměti a myšlení u dětí starších 3 let. Na konci 19. století se psychologie ocitá v zajetí pozitivizmu. V roce 1884 založil Max Dessoir v Berlíně první psychologickou společnost. O 6 let později se začal vydávat první psychologický časopis.

20. století
Na přelomu 19. a 20. století se zastánci nového směru snažili o prosazování psychologů na vysokých školách - katedrách filozofie. Pocity filozofů vystihl Wundt (již osmdesátiletý) v článku již zmíněného časopisu. „Filozofové se cítí ohroženi a pokládají experimentální psychology v nejlepším případě za vědecké řemeslníky.“ (M.Nakonečný, 1995, str.82). Psychologie v té době pomáhala hlavně ve vyloučení neplodných diskusí a polemik mezi „čistými filozofy. Po první světové válce, kdy psychologie pomohla vyřešit válečné problémy, vznikají ve Francii a Německu další psychologická pracoviště. V této době odpor vůči atomistickému asocianismu přerůstá v detailně vypracovaný popis psychiky a vyloučení metafyziky z psychologie. Přírodovědecky pojatá psychologie se u tvářela ve dvou směrech:
1. psychoanalýza – Původně to byla psychiatrická diagnóza a léčebná metoda, ale později se stala vlivnou psychologickou teorií. Vídeňský neurolog Sigmund Freud (1856-1939) na základě svých klinických zkušeností vytvořil teorii duševního života (nauku o nevědomí). Freud svou psychoanalýzou navazoval na H. von Helmholtze. Ten se věnoval pozornosti a objevil jev zvaný fluktuace pozornosti.
2. behaviorismus – Chápe psychologii především jako nauku o chování. Předcházela mu reflexologie ruského psychiatra V.M.Bechtěreva (1857-1927). Tento psychiatr zavedl pojem „osobnost“ do povědomí psychologické veřejnosti. Současník Bechtěreva I.P. Pavlov (1849-1936) se zabýval neurofyziologií přitom vycházel z reflexní koncepce. Jeho klasické podmiňování bylo základním kamenem behaviorismu a teorií učení. Vlastní behaviorismus začíná v roce 1913, kdy J.B. Watson (1878-1958) popisoval vědy o chování ve spise Behaviorism (Nakonečný,1995).



Na počátku 20. století se psychologie větví do více rozličných směrů.
1. personalismus – Německý psycholog William Stern (1871-1938) vyšel z jiných pozic. Vystoupil s pojmem osoba a postavil jej proti pojmu věc. Toto učení nazval sám jako „systém kritického personalismu“.
2. gestaltismus (tvarová psychologie) – Vznik tohoto principu se chápal jako největší reakce na psychologický atomismus. Max Wertheimer (1880-1943) učinil objev vjemového elementu (zdánlivý pohyb bodu), který podle něj nelze rozložit. Objevy útvarových fenoménů potom detailně popsal Kurt Koffka.
3. fenomenologická psychologie – Řecké slovo „faínoumenon“ znamenající „to, co se ukazuje“ bylo nosným prvkem tohoto psychologického hnutí. Edmund Husserl se nejprve snažil vytvořit fenomenologickou metodu, která by se stala základem pro filozofii. Smysl spočívá v hledání smysluplných souvislostí duševního života. Klíčem je analýza motivace zážitkových souvislostí.
Po druhé světové válce dále vznikaly nové psychologické směry:
1. Neobehaviorismus – Představitelem je E.L. Thorndike (1874-1949). Jeho principy se staly zásadami teorie učení: Odměna zesiluje asociace, trest působí na vyhasínání negativního nebo na změnu chování. Popsal první souvislou teorii učení. Na Pavlovovo učení podmiňováním navázal B.F. Skinner (1904) svým principem operantního podmiňování.
2. Neopsychoanalýza – Pokračovatelé základních tezí psychoanalýzy- A. Freudová, M. Kleinová, K. Horneyová, H.S. Sullivan, E.H. Erikson a E. Fromm se zabývali vývojem osobnosti. Chování člověka je zaměřeno k podstatnému cíli, tj. k vyhýbání se úzkosti a nejistotě. Organismus se snaží vytvořit si stav rovnováhy.
3. Psychologie holistická, existencialistická, humanistická – Psychologové W.E. Frankl zakladatel logoterapie, - tj. psychoterapie smyslu života, C.R. Rogers nechápe motivaci jako naplňování potřeb, ale tendenci k sebeprojevu. Podobně jako A.H. Maslow chápe osobnost jako snahu být sám sebou, aktualizovat se (Homola, 1992)

Pohledy na pozornost ve 2. polovině 20. století

Model filtru
E.C. Cherry a D.E, Broadbent se zabývali kapacitou pozornosti, která je určitým způsobem filtrována. Cherry uskutečnil svůj druhý pokus, kdy do jednoho ucha byla přehrána informace, do druhého jiná a po uplynutí určité doby byl pokusný subjekt vyzván aby obě sdělení rekonstruoval. Tento pokus ukázal, že informace do jednoho ucha byla utlumena. E.D. Broadbent se pokusil odpovědět na otázku co je vlastně filtrem při příjmu informací na svém modelu filtru. V něm je zdůrazněno, že: výběr informace se děje u vstupu, uplatňuje omezenost kapacity senzorického kanálu, rozhodují pro přijetí informace jsou fyzické vlastnosti stimulace.

Psychologický model pozornost
Model filtru pozornosti byl překonán dalšími experimenty. J.A. Gray a A.A. Wedderburn v roce 1960 vytvořily nový model pozornosti ve kterém odmítli rozhodující roli fyzických možností senzorických kanálů a fyzikálních vlastností stimulace. Důležitou úlohu ve výběru hrají psychologické faktory, významy podnětů, ty jsou identifikovány až v centru zpracování stimulace. Centrum zpracování kooperuje s pamětí, čímž se ukazují další spojitosti a možnost výběrovosti.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=5093