Osudem člověka je jeho charakter (úvaha)

Tomáš Liškutín
tom.student@worldmail.cz

Osudem člověka je jeho charakter

I) úvod: - Společenství lidí

II) stať: - Charakter jako odraz
- Charakter a vzhled
- Charakter a inteligence

III) závěr - Hezké zrcadlo

Žijeme ve společnosti, v jejímž rámci denně přicházíme do styku s více či méně osobami, které zasahují do dění v našem životě. Náš život se neodehrává v nějakém temném koutu místnosti, kde nás nikdo nevidí, ani v opuštěném zámku, kde nikoho nepotkáme, ale ve světě plném rozlišných bytostí, a to nejen lidí, ale i zvířat a dalších součástí našeho světa. A podle našeho charakteru osud určuje, jak bude cesta životem příjemná.

Shodně s prohlášením Sokratovým: “Vím že nic nevím“ lze obdobně přiřadit stejný díl pravdy také výroku: “Vím že sám nejsem nic“. Vedle stránky existenciální, v kontextu dělby práce jako činnosti pro zajištění základních životních potřeb, se při zamyšlení nad podstatou našeho charakteru můžeme zastavit u myšlenky, že naše povaha je určitým odrazem, zrcadlem povah lidí kolem nás. Jasně to lze demonstrovat na našem postoji a vyjadřování při zkoušení v předmětu, na kterém nám záleží, v kontrastu například s mírou slušnosti při fandění na fotbalovém stadionu. Každý si dovede představit, jaký rozruch by vyvolalo, kdyby se chování v těchto situacích obrátilo. Stejně je tomu i v komunikaci, vztazích a pocitech při kontaktu s lidmi z nejbližšího okolí. Jelikož to není zřejmé do takové míry, především kvůli tomu, že se při svém vystupování nevidíme, o hodně tíž si to připouštíme, jelikož se jedná o chování nekontrolované, ale vycházející z našeho podvědomí. Naše podvědomí do jisté míry vytváříme samozřejmě my sami.
Jeden z extrému formování chování některých lidí je přehnaný důraz na důležitost jejich fyzického vzhledu a sex – appealu. Ve společnosti neexistuje lidský charakter, který by si nepobuřoval jinou část lidstva, tak jako jinou nepřitahoval. Zmíněný extrém vyvolává asi nejkrajnější reakce, nebývá přecházen bez povšimnutí. Mnoho lidí zaujímá k těmto lidem pohrdavý postoj, označuje je za nízké a nebere je jako sobě rovné partnery ve věcech životně důležitých. Nelze však odsoudit jejich postoj, ale svým chováním si uzavírají cestu k lidem, kteří jsou také součástí naší živé planety. Opačně zaměřenou skupinu tito lidé provokují, zdají se jím býti neodolatelní a baví se dobývat jejich nedostupné “dokonalé“ tělo. V tomto případě se mi zdá, že jde o něco trapného, ale ne odsouzeníhodného, jelikož pokud se tento druh vztahu někomu líbí a jsou šťastní, nemá nikdo druhý kvůli osobnímu názoru štěstí druhých ničit.
Druhý z extrému chování jiné skupinu lidstva je přehnaná pýcha na své intelektuální a rozumové schopnostmi. Považují velkou část okolí za konkurence neschopnou a tedy méně cenou pro jakoukoli formu partnerství. Bohužel ani ostatním se nezdají býti jako dobří partneři, protože přehnaně lpí na svých dosažených úspěších a postrádají zájem o druhé, protože rozdělením se s někým o úspěchy jim zakazuje jejich nadutost, která nařizuje co nejvíce urvat pro svou vlastní osobu. Pokud někdo jakoukoli formou uměle zvyšuje vlastní důležitost, stává se pro ostatní odtažitý, přestává být “jeden z nich“, především pokud znají jeho neznalosti v ostatních oborech, je někdy až směšný. Naopak, velmi inteligentní lidé většinou znají způsob, jak si ke každému cestu najít a snaží se jí i docílit. Každý je pro ně rovnocenná bytost, což vyvolává reflex vděku a uznání, nalezení daleko více duší, u kterých pocítí přirozenou autoritu.

V dnešním světě, kde se bourají hranice, lidé se zvládají z jednoho konce světa přepravit na druhý během několika hodin, je umění komunikace stále důležitější. Náš charakter není ocelová krychle, kterou nikdo nevytváří, ale měkké sluníčko nebo bahnitá hlína, záleží na nás, jak ji formujeme. V okolí budou samozřejmě lidé, s kterým společnou řeč nenajdeme, může se stát, že to bude vinou jejich charakteru, který my už nebudeme schopni tolerovat. Důležitě je však, abychom měli kolem sebe pár záchytných bodů, pár osůbek, o které se můžeme v době krize opřít, ale pro které jsme především my sami připraveni být právě tím pevným sloupem, který je vždy na správném místě, abychom někoho podrželi, když je zle. Odměnou nám za to bude, že v době štěstí našich přátel máme šanci, že se s námi o své štěstí a spokojenost budou dělit, rozdělením se o dobré zážitky ještě nikdy nikomu štěstí neuteklo, stejně tak jako pro nikoho není obtíž pomoci či přímo zachránit nejlepšího přítele, přítelkyni či svou životní lásku. Měli bychom se zamýšlet nad osudem ostatních, na kterých nám záleží, protože my sami o sobě jsme jen jejich odrazem. Čím lepší budou naše charaktery, tím hezčí obraz vytvoříme.

 

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=7625